Je neskutečně sympatická, takřka neustále se směje a energie z ní tryská tak, až se vám trochu točí hlava. Chvílemi se nad něčím roztomile rozčílí, aby vzápětí pohotově přepnula do zcela jiné vypravěčské polohy. Se stejnou vášní, intenzitou a rychlostí, s jakou mluví, přeskakuje z jednoho tématu na druhé a vy máte pocit, že zachytit všechny ty vjemy v neředěné podobě zkrátka nebude možné. Vítejte na horské dráze jménem Tereza Kostková!
Pečujete o domácnost, moderujete, točíte, dáváte rozhovory i je pravidelně vedete. Zažíváte vůbec někdy energetické propady?
Padnout večer do postele jako podťatá po náročném naplněném dni podle mě není totéž, jako když trpíte nedostatkem energie. Nedostatek energie vždy souvisí s tím, že vám někudy uniká. Někde máte díru, kudy proudí ven. Trochu mi přijde, že jsme si jako společnost vytvořili domněnku, že když něco děláme, musí nás to zákonitě vyčerpávat a obírat o elán. Žít, rodit, milovat, hledat si cestu, nerozumět si, vysvětlit si to… To všechno je život, a ten sám o sobě energii nebere. Pokud ho tedy žijeme v souladu sami se sebou. Pak se jen málokdy ocitáme na místech, kde ve skutečnosti nechceme být, a nemusíme se obvykle bavit s lidmi, po jejichž přítomnosti nijak netoužíme.
Měla jste takové vnitřní nastavení vždycky, nebo jste k němu dospěla až v průběhu života?
Bylo by ode mě dost troufalé tvrdit, že vždycky (směje se). Dospívala jsem k němu postupně díky nejrůznějším životním zkušenostem a lekcím. Určitě ale platí, že jako malé děti samy sobě nelžeme, jen o svou autentičnost a pravdivost v průběhu let postupně přicházíme. Hodně záleží na tom, jaké limity nám nastaví naše okolí, jak moc se nás snaží okleštit a přizpůsobit své pravdě. Já jsem měla velké štěstí v tom, že jsem se narodila do rodiny, která pravdu vždy ctila a respektovala a k pravdě mě od útlého dětství vedla. Díky tomu jsem svým rodičům nikdy nelhala, protože jsem jim lhát nemusela. Snad kromě jedné úsměvné historky s nešťastnou láskou, kdy jsem jim před odletem do Paříže zatajila, že ten, za kterým jedu, se se mnou krátce předtím nečekaně rozešel. Tehdy bylo létání poměrně finančně náročné a mně bylo jasné, že kdyby tatínek znal pravdu, chtěl by mě na cestě doprovázet. Já jsem se k tomu ale potřebovala postavit dospěle a po svém, takže jsem se až do odletu tvářila, jako by se nic nedělo, a měla jsem z toho hrozné výčitky svědomí. Když jste zvyklí před rodiči nic nepředstírat, je pro vás podobná zkušenost naprosto nezvyklá.
Vyprávění o vaší rodině zní velmi idylicky, nebylo pro vás pak setkání s běžnou realitou trochu šokující?
Mírně šokovaný byl po odchodu z rodného hnízda asi každý z nás. Nějaké prostředí nás utváří a my máme za to, že podobné nastavení je normální u všech. Jakmile poprvé vykoukneme do světa, obvykle se nestačíme divit… Já jsem například vyrůstala v představě, že rozvod či rozchod lze pojmout s absolutní grácií. Alespoň u nás doma taková přátelská souhra celoživotně panovala. Například bývalý manžel mojí maminky se běžně účastnil našich rodinných oslav a dalších významných životních mezníků i se svojí novou partnerkou. Prostě tvořili přirozenou součást rodiny, hodně jsme se spolu všichni nasmáli a mě nikdy nenapadlo myslet si, že by tomu mohlo být jinak. Až pak mi život ukázal, že podobně přátelské a mírumilovné konce nemusejí být vždy pravidlem.
Když jsem o vás sháněla informace, překvapilo mě, že jste nikdy nebyla ve 13. komnatě České televize, mohu se zeptat proč?
Na natáčení tohoto pořadu se zrovna chystám, ovšem ne v roli zpovídaného, ale v roli průvodce. Je mi ctí, že mě oslovil moudrý, báječný a nad jakoukoli představu silný Alfréd Strejček (český divadelní a filmový herec, moderátor a recitátor – pozn. red.), jehož osud a postoj, přínos a přesah považuji za hodný pořadu 13. komnata. A jsem upřímně ráda, že jsem se s podobnou výzvou osudu nemusela utkat. To samozřejmě neznamená, že bych neměla svá velká malá témata, která mnohdy přinesla inspirativní řešení, ale nic z toho nepřesahuje hranice touhy a potřeby podělit se o ně se širší veřejností. Mám za to, že jsou věci, které mají jít ven, a jiné, které mají zůstat uvnitř. Ty mé spadají do druhé kategorie.
Celý rozhovor s Terezou Kostkovou si můžete přečíst v aktuálním čísle WHAT, které je právě na stáncích.
