Je neskutečně sympatická, takřka neustále se směje a energie z ní tryská tak, až se vám trochu točí hlava. Chvílemi se nad něčím roztomile rozčílí, aby vzápětí pohotově přepnula do zcela jiné vypravěčské polohy. Se stejnou vášní, intenzitou a rychlostí, s jakou mluví, přeskakuje z jednoho tématu na druhé a vy máte pocit, že zachytit všechny ty vjemy v neředěné podobě zkrátka nebude možné. Vítejte na horské dráze jménem Tereza Kostková!
Své hosty v rádiu obvykle představujete z nevšedních úhlů pohledu. Můžete sama o sobě prozradit něco, co s velkou pravděpodobností nevíme?
Vydržím dlouho v ásaně stromu. Bez hnutí, bez kymácení, trpělivě a v tichu…
To mě celkem udivuje. Když vás totiž člověk sleduje po celém dni focení, nepřestává ho fascinovat míra energie, která z vás srší. Jak to děláte?
Vidíte, na to se mě ptá snad každý, kdo mě potká, a já se tomu nepřestávám divit. Možná proto, že sama sebe nevidím zvenku! Ale pravda je taková, že s energií vědomě pracuji. Není to pro mě jen nějaký abstraktní pojem. Energie je základem všeho, co nás obklopuje, a proto k ní přistupuji velmi uvážlivě a s respektem. V první řadě si vůbec nepřipouštím pocit, že bych ji z nějakého důvodu neměla mít. To by se dělo pouze v případě, kdy bych se bezhlavě pouštěla do věcí, které mi ji berou, a souhlasila s něčím, co ve skutečnosti dělat nechci.
Předpokládám, že za svůj temperament vděčíte španělské krvi, která koluje v žilách vaší maminky, herečky Carmen Mayerové.
Paradoxně jsem temperamentní spíš po tatínkovi (český herec Petr Kostka, pozn. red.). Maminka je u nás ta klidná tichá síla, zatímco táty je všude plno. On se nejen jako Španěl chová, ale on tak i vypadá. A máma ho nepřestává udivovat tou naší specifickou ženskou logikou, ke které nás často vede určitá forma zvláštní systematičnosti. Kdysi dávno třeba nechala na dveřích bytu vzkaz: „Přijdu ve čtyři, klíče najdeš pod rohožkou.“ Nezapomenu, jak tehdy táta zůstal stát s pusou dokořán a z logiky muže ochránce si ťukal na čelo: „Proboha, ženská, co kdyby nás vykradli?“ Moc se mi na nich dvou líbí, že se té své rozdílnosti vždy podivují s láskou. Přijde mi, že rodiče se vlastně dokonale doplňují v barvách své specifické energie. V tom se krásně potkali a našli, což se pak přirozeně promítá i do dalších aspektů života. Táta se rád stará o věci kolem provozu rodiny a maminka vytváří útulné zázemí, což mám po ní. Miluju, když je kolem nás hezky, voňavo a čisto. A uvařeno a vypráno.
Pečujete o domácnost, moderujete, točíte, dáváte rozhovory i je pravidelně vedete. Opravdu nikdy nezažíváte energetické propady?
Padnout večer do postele jako podťatá po náročném naplněném dni podle mě není totéž, jako když trpíte nedostatkem energie. Nedostatek energie vždy souvisí s tím, že vám někudy uniká. Někde máte díru, kudy proudí ven. Trochu mi přijde, že jsme si jako společnost vytvořili domněnku, že když něco děláme, musí nás to zákonitě vyčerpávat a obírat o elán. Žít, rodit, milovat, hledat si cestu, nerozumět si, vysvětlit si to… To všechno je život, a ten sám o sobě energii nebere. Pokud ho tedy žijeme v souladu sami se sebou. Pak se jen málokdy ocitáme na místech, kde ve skutečnosti nechceme být, a nemusíme se obvykle bavit s lidmi, po jejichž přítomnosti nijak netoužíme.
Měla jste takové vnitřní nastavení vždycky, nebo jste k němu dospěla až v průběhu života?
Bylo by ode mě dost troufalé tvrdit, že vždycky (směje se). Dospívala jsem k němu postupně díky nejrůznějším životním zkušenostem a lekcím. Určitě ale platí, že jako malé děti samy sobě nelžeme, jen o svou autentičnost a pravdivost v průběhu let postupně přicházíme. Hodně záleží na tom, jaké limity nám nastaví naše okolí, jak moc se nás snaží okleštit a přizpůsobit své pravdě. Já jsem měla velké štěstí v tom, že jsem se narodila do rodiny, která pravdu vždy ctila a respektovala a k pravdě mě od útlého dětství vedla. Díky tomu jsem svým rodičům nikdy nelhala, protože jsem jim lhát nemusela. Snad kromě jedné úsměvné historky s nešťastnou láskou, kdy jsem jim před odletem do Paříže zatajila, že ten, za kterým jedu, se se mnou krátce předtím nečekaně rozešel. Tehdy bylo létání poměrně finančně náročné a mně bylo jasné, že kdyby tatínek znal pravdu, chtěl by mě na cestě doprovázet. Já jsem se k tomu ale potřebovala postavit dospěle a po svém, takže jsem se až do odletu tvářila, jako by se nic nedělo, a měla jsem z toho hrozné výčitky svědomí. Když jste zvyklí před rodiči nic nepředstírat, je pro vás podobná zkušenost naprosto nezvyklá.
Vyprávění o vaší rodině zní velmi idylicky, nebylo pro vás pak setkání s běžnou realitou trochu šokující?
Mírně šokovaný byl po odchodu z rodného hnízda asi každý z nás. Nějaké prostředí nás utváří a my máme za to, že podobné nastavení je normální u všech. Jakmile poprvé vykoukneme do světa, obvykle se nestačíme divit… Já jsem například vyrůstala v představě, že rozvod či rozchod lze pojmout s absolutní grácií. Alespoň u nás doma taková přátelská souhra celoživotně panovala. Například bývalý manžel mojí maminky se běžně účastnil našich rodinných oslav a dalších významných životních mezníků i se svojí novou partnerkou. Prostě tvořili přirozenou součást rodiny, hodně jsme se spolu všichni nasmáli a mě nikdy nenapadlo myslet si, že by tomu mohlo být jinak. Až pak mi život ukázal, že podobně přátelské a mírumilovné konce nemusejí být vždy pravidlem.
Když jsem o vás sháněla informace, překvapilo mě, že jste nikdy nebyla ve 13. komnatě České televize, mohu se zeptat proč?
Jsem upřímně ráda, že jsem se s podobnou výzvou osudu nemusela utkat. To samozřejmě neznamená, že bych neměla svá velká malá témata, která mnohdy přinesla inspirativní řešení, ale nic z toho nepřesahuje hranice touhy a potřeby podělit se o ně se širší veřejností. Mám za to, že jsou věci, které mají jít ven, a jiné, které mají zůstat uvnitř. Ty mé spadají do druhé kategorie.
Během našeho rozhovoru jste několikrát zmínila výchovu k upřímnosti, která se logicky pojí s říkáním nepříjemných pravd. Jak jste to doma zvládali vybalancovat v tomto ohledu?
Taťka je dost cholerický a já jsem po něm. Takže v pubertě to mezi námi občas lítalo, než jsem třeba pochopila, že máme mnohdy na mysli stejnou věc, jen mluvíme trochu jinou řečí. Případně, že on dohlédne někam, kam ve svém věku ještě nejsem schopná vidět. Když jsem začínala s hraním, táta chodíval na moje divadelní představení s blokem, do kterého si zapisoval poznámky o tom, co bych eventuálně mohla vylepšit. Některé jeho postřehy by se možná daly nazvat nepříjemnou pravdou, ale vždy byly opodstatněné, a navíc mi je předával s láskou a s cílem mi pomoct. To je úplně jiná situace, než když vás kritizuje někdo, kdo vás třeba nikdy v životě neviděl a ještě se skrývá pod rouškou anonymity.
Když jsem si pročítala diskuze pod vašimi rozhovory, přijde mi, že co se kritiky týče, máte spíše štěstí. Lidé s vámi většinou sympatizují, chválí vaši krásu a inteligenci. Jak se pak vyrovnáváte s tím, když se objeví nějaká negativní zpětná vazba?
Lhala bych, kdybych říkala, že se mě kritika nedotýká. Všichni jsme společenské bytosti, které chtějí být přijímané. Na tom je ostatně založen princip sociálních sítí. „Lajky“ jsou vlastně takovou rychlou cestou k dopaminu. Máma mi ale dala jednu velmi důležitou radu, která zněla: „Terezko, vždy, když tě někdo kritizuje, tak se nejdřív podívej na to, kdo ti to říká.“ A to mi hodně pomohlo, protože mnohdy zjistíte, že zpětné vazby nemusejí vypovídat tolik o vás, jako o tom druhém člověku. I přes to mě ale zlý komentář dokáže hodně zranit. Můžete sami sobě sice tisíckrát opakovat, že je to „jen“ agresivita skrytá za anonymitu, i tak je to ale zážitek velmi podobný tomu, když vás pokadí pták. Je to něco cizího, co na vás na chvíli ulpí. Vy to ze sebe musíte utřít, smrdí to a nějakou chvíli vás provází pocit určité ulepenosti. Jednou z věcí, která se mi osvědčila nejen v případech kritiky, je nereagovat hned. Podle mě je bolestí této doby právě slovíčko „insta“ – na mysli mám všechny ty instantní reakce, kdy ze sebe vychrstnete něco v nevydestilované formě tak, jak to v danou chvíli cítíte. A rázem se podílíte na tom všudypřítomném veřejném kraválu, který nás zejména v posledních letech obklopuje.
Přemůže vás někdy zvědavost a nahlédnete do internetových diskuzí? Nebo jsou to pro vás vody, kterým se raději záměrně vyhýbáte?
Postupem času jsem si to zakázala. Slova, která se tam hromadí, mají velkou sílu. Nejde se na ně dívat jen jako na shluk písmen. Navíc vlastně vůbec nechápu lidi, kteří mají potřebu říkat svůj názor bez vyzvání. Já bych si něco podobného nikdy nedovolila. A přijde mi velká škoda, že žijeme v době, kdy se lidé záměrně zraňují pod záminkou svobody slova. Myslím, že každé dítě by mělo být vedeno k tomu, aby si vážilo druhého člověka a zbytečně ho nezraňovalo, ať už se jakkoliv názorově rozcházejí. Nejen v tom spatřuji nesmírně důležitou roli rodiny. Právě ta nás velmi zásadně ovlivňuje tím, že z ní podvědomě přebíráme buď dobré, nebo naopak špatné vzorce. I proto nejsem proti tomu, aby spolu žili dva muži nebo dvě ženy. Pokud to bude v lásce a v respektu, má to podle mě pro dítě, které s nimi bude vyrůstat, mnohem větší přínos, než kdyby bylo ponecháno v ústavu nebo ho vychovávali rodiče, kteří se nemají rádi a navzájem si lžou. Cokoliv vzniká z lásky, může pomoct tomu, aby se tento svět stal lepším místem.
Jakým způsobem přispíváte k proměně světa kolem nás vy sama?
Především tím, že žij u opravdu poctivě a dělám věci tak, jak nejlépe umím. Jednou z oblastí, které jsem v průběhu života hodně přehodnotila, je právě přístup k ekologii. Čím rychleji postupuje krize planety, tím víc se snažím změnit to, co změnit mohu. Hodně mě ovlivnilo i to, že mám v rádiu možnost mluvit s opravdu dobrými hosty a dostat se díky nim k opravdu dobrým a ověřeným informacím. Když si pak uvědomíte vážnost situace, ve které se nacházíme, vede vás to k přirozenému zrychlení a zintenzivnění všech snah. Právě z těchto důvodů jsme s manželem před časem v ekologických otázkách hodně přidali. Třídíme do posledního detailu a v rámci stávající rekonstrukce zahrady řešíme například to, jak co nejefektivněji zachytávat vodu a používat ji nejen na zalévání, ale také na splachování. Významně jsme omezili konzumaci masa i ryb. Rozhodně si totiž nemyslím, že tyto potraviny musí dospělý člověk jíst několikrát denně, jak je v naší společnosti zvykem. Jsou to všechno takové malé soukromé volby, které mohou někoho inspirovat, ale samozřejmě nemusí. Nejsem katastrofistka, ba naopak, jen mi přijde, že se nám při všech výdobytcích a velké civilizační zhýčkanosti trochu nedostává ohleduplnosti k druhým a k planetě. U evolučního druhu, který sám sebe vznešeně nazývá homo sapiens, mi přijde podobná krátkozrakost trochu smutná.
Mnoho lidí podle mě odrazuje od udržitelnějšího způsobu života určitá militantnost, která se kolem některých „eko-bio“ komunit vznáší. Jak to vnímáte vy?
Velmi podobně. Je to, jako byste měli jen dvě volby: buď, a nebo. Buď půjdeš s námi, nebo jsi zavrženíhodný. Podobně extremistický způsob je mi cizí. Každý by měl mít svobodu rozhodnout se podle sebe a svých aktuálních možností. V mnoha fázích života jsem ekologii neřešila tak, jak by si bývala zasloužila, ať už kvůli neznalosti, nebo kvůli jiným starostem. I proto mám plný respekt k tomu, že to máme všichni nastavené jinak. A podle mě nemá smysl někoho někam tlačit, nebo na něj ukazovat prstem, protože ta opravdová změna stejně nepřijde, dokud k ní nedospěje ze své vlastní vůle. Myslím si, že by se nám jako společnosti hodně ulevilo, kdybychom se přestali hodnotit, a místo toho si raději zkusili pravidelně pokládat otázku: „Co mohu pro lepší svět udělat já?“ S láskou k planetě, k sobě, k druhému. Někteří možná začnou v tuhle chvíli trochu povytahovat obočí, ale podle mě je láska nejvyšší hodnotou ve vesmíru. Ve chvíli, kdy jsme jí naplněni, tak víme, jak máme žít. A je mi hluboce líto člověka, který se nad mými slovy ušklíbne s tím, že jsem jen další blbej „pravdoláskař“. Pravda a láska jsou pro mě nejdůležitější hodnoty, které nás jako jediné vedou tím správným směrem.
Mám tu zkušenost, že „pravdoláskaři“ některé lidi rozčilují především tím, že působí příliš správňácky…
Myslím si, že láska natřená na růžovo, tvářící se, že vše je stále sluncem zalité, pobuřuje právem. Já mám ale na mysli tu prostou, lidskou, krásnou hodnotu, po které většina z nás touží. Takřka každý je vděčný za upřímné pohlazení a nepřeje si být klamán. Právě tak vnímám pravdu a lásku, o které mluvím. Jako určité klima nebo společenské naladění, v němž si většina z nás přeje žít.
Můžete na sebe v závěru prozradit nějaké stinné stránky?
Kolik jen si budete přát (směje se). Umím být plačtivá i nad věcí, vytočená i chápající, hluboká i povrchní, hodně pracovitá i trochu líná. Ta, co má navařeno, i ta, co nestíhá. Sečtělá i mimo obraz, úplně nedokonalá i naprosto skvělá. Ba ne, kecám. Ale jenom trošičku.
Tereza a aktivismus
Odmalička jsem neměla ráda davové věci, pionýrskými tábory počínaje a manifestacemi konče. Každodenní malé individuální kroky jsou mnohem víc než velká slova. Navíc herec je podle mého tak trochu šašek, který by měl být schopen kritizovat a zrcadlit kteréhokoliv krále. I proto jsem na veřejnosti a priori apolitická, i když mám své osobní jasné názory a stanoviska. Jedinou výjimkou, kterou jsem udělala, byla podpora Karla Schwarzenberga při jeho kandidatuře na prezidenta. Tehdy mi přišlo zásadní ukázat, na které straně se dle mého názoru nachází jasné ‚ano‘, a kde naopak jasné ‚ne‘. Tehdy proti sobě stály dvě protichůdné hodnoty, a cítila jsem, že je třeba postavit se za tu, kterou vnímám jako správnou. Tolerance je sice hezká vlastnost demokrata, za něhož samu sebe považuji, ale existují věci, které za žádných okolností tolerovat nelze.
