Rozhovor s herečkou Terezou Ramba o očistném stěhování do menšího, o tajemství spokojeného vztahu a o měřítku na radost.
Hlavním tématem květnového čísla WHAT je udržitelnost. Já sama jsem vyrůstala o pár let dříve než vy, na konci 80. let, a někdy mám pocit, že jsem měla udržitelné dětství – zděděné oblečení, jídlo jen sezonní… Jaké bylo vaše dětství v tomto ohledu?
Já si pamatuju spíš útržky. Jak jezdíme s tátou na kole před barákem. Šaty, které nám šila mamka na karneval. Rodiče šetřili, kde mohli, byla to udržitelnost, která ale nebyla módou, spíš nutností. Pamatuju si takovou lehkost z dětství, myslím, že jsme byli dost šťastná rodina. V naší rodině nikdy na penězích nezáleželo, radost měla jiný metr.
Jaký přesně?
Jsme se ségrou kousek od sebe, milovala jsem společně strávený čas. Vyráběly jsme všechno možné, stavěly bunkry, měly jsme vlastní rádio. Někdy mi to chybí, musím zajet za ségrou na kafíčko. Vlastně bych se někdy nejradši vrátila, zalezla bych mámě do bříška a neměla bych žádnou zodpovědnost… Né, jsem ráda, že jsem dospělá, ale dětství mám v duze.
Naše maminky a babičky o udržitelnosti moc nepřemýšlely, ale prostě ji tak nějak žily. Napadá vás nějaká udržitelná vychytávka, kterou jste odkoukala doma a ráda ji používáte i dnes?
Třeba v oblečení jsem ryze praktická. Holčička prostě nosí věci po bráchovi. Poslední dobou se spíš než třídit snažím produkovat co nejméně odpadu, nenakupovat věci, dokud opravdu nedojdou, vyrábět si co lze vlastní, tím myslím třeba prací prostředky nebo věci na úklid. Samozřejmě se dvěma dětmi a množstvím práce, které s Matym (manžel Matyáš Ramba – pozn. red.) máme, a naším systémem střídání dost často selháváme. Základ je podle mě méně nakupovat, vařit doma a pořizovat jídlo, co spotřebuji. A opět nenakupovat. Pak až někde je třídění, zhasínání.
Kdy pro vás udržitelnost začala být tématem? Pamatujete si na moment, kdy jste začala víc řešit ekologickou stopu, která po vás zůstává?
Je to pro mě čistě osobní téma. Nechápala jsem, proč se nejlépe cítím, když jsem třeba na měsíc pryč. Myslela jsem si, že je to mořem, teplem. To je samozřejmě taky fajn, ale nakonec jsem přišla na to, že mi dělá dobře mít pro nás čtyři jen jeden kufr. Nezaházet se věcmi. Pro každého dvě trička úplně stačí. Nedávno jsme se přestěhovali z obrovského bytu na Praze jedna do mini domečku obklopeného lesem a museli jsme se zbavit většiny věcí. Hrozně se mi ulevilo.
Člověk toho moc nepotřebuje.
Zjistila jsem, že toho k životu potřebuju mnohem míň, než jsem si myslela. A že když mám míň věcí, tak se pak na ně mnohem víc soustředím. I vzhledem k tomu, že většinu času trávíme venku. Stejně to mají i děti. Čím míň mají hraček, tím důvtipněji si s nimi dokážou hrát. Zapojí fantazii a někdy sama koukám, co Slunce dokáže vymyslet s jedním dřevěným dinosaurem. Moje ségra tvrdí, že jsem zešílela, protože se zbavuji všeho, ale já mám pocit, že toho pořád máme strašně moc.
Na Instagramu často vychvalujete svého partnera. Je opravdu tak báječný, jak to vypadá, nebo má i nějaké drobné chyby?
Každý máme chyby. Ale Matyáš je nejlepší chlap, jakého jsem kdy potkala. Jsme velice rozdílní, on mě totálně zakořenil, já jsem zase taková jeho televizní zábava, řekla bych, dost často na mě kouká, jakože jsem spadla z Marsu, ale myslím, že proto si mě vybral, že se nerad nudí. Víte, klíč ke spokojenému vztahu je milovat člověka takového, jaký je, i s těmi chybami, vědět o chybách svých a mluvit a smýšlet o něm s respektem a láskou, veřejně i vnitřně.
O focení s kozou jménem Anabelle
Koza z titulky květnového vydání WHAT je součástí komunitního projektu MetroFarm, který se na několika místech v Praze zabývá městským zahradničením, ochranou přírody a farmařením. Mimo jiné chovají ovce, králíky, drůbež a kozy. Jednou z nich je právě Anabelle. „Nejvíc se líbila dceři Miřince. Já měla strach, abychom Anabelle nějak neublížili, a snažila jsem se ji co nejmíň obtěžovat, jako profík,“ říká o společném focení Tereza. Kozy z MetroFarm můžete podpořit na účtu 2302460052/2010 anebo se můžete sami zapojit – pro dobrovolníky je práce dost.
