Tomáš je student, který dokazuje, že i pro mladé lidi má vesnice kouzlo a nabízí mnoho příležitostí. Chtěl by motivovat ostatní, aby se víc zajímali o život kolem sebe. Před lety začal ve své rodné vsi organizovat dětské tábory, vytvořil veřejnou knihovničku a nechal vysadit lípu ke stoletému výročí republiky. Vybudoval komunitní centrum Beseda, kde se pořádají řemeslné kurzy, přednášky a koncerty. Za své aktivity získal ocenění Laskavec a stal se jedním z „všedních“ hrdinů, jež představuje kniha Laskavci – Příběhy (ne)obyčejných lidí, kteří mění svět, z níž si můžete přečíst úryvek.
Přijíždíme do Moravičan, nejsevernější hanácké vsi. Typická podlouhlá náves lemovaná statky, silnice ze žulových kostek a stoletá lípa svobody. S tím vším souvisí příběh jednadvacetiletého studenta Tomáše, se kterým se potkáváme na místní faře, kde spolu s dalšími dobrovolníky založili komunitní centrum. Naše povídání začíná v divokých farských zahradách, které se místní snaží znovu oživit a otevřít lidem. „Když teď vytvořím zahradu, tak ji ve středním věku uvidím v největší kráse.“
Rodina je základ
Tomáš má v Moravičanech velmi silné kořeny. Jeho rodina tady žije po generace. Možná právě proto mu není jedno, co se v obci děje. Je ochoten věnovat svůj čas a energii do pozitivních změn. Nejraději má rozhovory s místními starousedlíky, miluje retro věci a váží si odkazu našich předků. Na focení přijel na krásném kole z padesátých let. Prostě jak z filmu pro pamětníky.
„Naše rodina je obrovská – bratranci, sestřenice, desítky lidí, kteří byli plus mínus ve stejném věku. Měl jsem hodně veselé dětství – spousta akcí a aktivit. Teď už jsme se rozprskli do světa a tolik se nepotkáváme. Ne s každým si člověk úplně rozumí, ale rodinné vazby jsou silné. Zjišťuju, že jsem měl dětství úplně jiné než moji přátelé, byl jsem zvyklý být mezi hodně lidmi,“ vzpomíná Tomáš.
Dovedu si představit v takto velké rodině spoustu zábavy, ale taky že to může být hodně náročné a někdy až otravné. Přeci jenom mít svůj prostor a klid chce fakt asi každý.
„Náš dům byl hodně otevřený – spousta lidí a časté neohlášené návštěvy. Pořád jsme někoho hostili. Člověk neměl moc možností někam zalézt, číst si nebo být prostě chvíli sám. Soukromí mi občas chybělo. Ale zároveň jsem rád, že jsem měl spoustu přátel v rodině. Někdy z toho vyplývaly nepříjemné povinnosti. Musíme k tetičce a musíme udělat to a to… Od té doby, co jsem na univerzitě, už je to jiné,“ zamyslí se Tomáš a tak trochu si oddechne.
Tomášovi rodiče jsou hodně aktivní v místních organizacích – hlavně v Sokole. Geny se přenesly! Schopnost dát lidi dohromady, nadchnout ostatní, něco zorganizovat, to je Tomášovi vlastní. Snaží se ale dělat věci po svém. Je pro něj důležitá svoboda.
„Říká se, že když člověk natáhne ruky, tak vám je lidi urvou. Důležité je umět si vybrat, jak chci pomáhat, protože nemůžu spasit svět. Musím najít rozumnou cestu, abych se cítil v pohodě. Aby to nebylo, že já dávám a lidi mě vysávají. Jestli chce člověk dělat dobré věci, tak musí mít vytyčené hranice. Co ještě zvládne a co už ne. Moji rodiče to považují za sobeckost. Já to mám jinak.“
Jednadvacetiletý leader
Tomášův příběh a jeho nadšení mě fascinují. Ještě více mě ale fascinuje, jaký respekt má u ostatních ve spolku, jak přátelsky s ním hovoří mladší i o generace starší spoluobčané. Rozptyl ročníků narození je dost široký. Z jejich spojení je cítit úcta a respekt. Chuť naslouchat novým věcem a nezapomínat na minulost se ukazuje jako dobrá strategie.
„Rozumím tomu, na co narážíš. Já jsem na faře vlastně místní, znám kněze a lidi v církvi, byl jsem takovým spojovacím mostem. A tak to velení padlo na mě, protože jsem byl na faře de facto vychovaný. Strávil jsem tady léta s děckama na táborech. Tohle prostředí je mi hodně blízké,“ vysvětluje Tomáš, jak se v téhle partě dostal do vedoucí pozice.
Mladí lidé utíkají do měst
Na vesnici si lidé odjakživa pomáhali a pracovali pro různorodé spolky. Neznám moc mladých lidí, kteří by tak intenzivně byli svázáni se svým rodným místem, kteří by byli ochotni zdarma trávit volný čas prací pro ostatní. Většina mladých z vesnic odchází do měst. V tomhle je Tomáš spíše ojedinělý případ.
„Mladí lidé utíkají do měst a už se nechtějí moc vracet, protože mají pocit, že se ve vsi nic neděje. Přitom oni sami můžou být právě tím hybatelem. Najednou zjistí, že v těch domcích žije víc mladých a že můžou začít společně něco dělat. Mám spoustu přátel, kteří se zapojují do různých demonstrací na podporu klimatu. Ale když jim napíšu: ‚Přijďte na zahradu sázet stromy,‘ tak to většinou neklapne,“ říká trochu smutně Tomáš.
Makat na obyčejné zahradě zřejmě není tak atraktivní jako jít s transparentem na akci a mít z toho skvělé fotky na sociálních sítích. Tomášův spolek se snaží ukázat, že pracovat na venkově a pro radost něco tvořit není jenom špinavá práce.
„Studuju marketing a PR, tak se snažím našemu spolku dělat reklamu. Nedělám si iluze, že tady bude najednou nával, ale chci tomu dát šanci. Pro mladé lidi je důležité, aby ukázali starším generacím, že to myslí vážně. Když vysází stromy, tak to je něco, na co si člověk může sáhnout. Porostou tady dalších sto let. A lidé budou vědět, že to dělali studenti. Když půjdou na náměstí s transparentem, tak tím to většinou končí,“ říká Tomáš.
Člověk pořád něco musí
Zajímá mě, jaká je vlastně Tomášova generace. Jací jsou, jak žijí a jaké mají hodnoty. „Žiju v bublině. Myslím, že jsou velice chytří, přemýšlí o věcech, nemají závazky a nejsou postižení minulým režimem. Umí dobře pracovat s počítačem a sociálními sítěmi. Já si myslím, že obyčejnou vesnickou práci je třeba prodat prostřednictvím sociálních sítí. Aby se nestyděli, že musí pracovat na zahradě a že jsou ‚jen‘ venkovani od bláta. Ale aby si uvědomovali hodnotu toho, že dělají hezké věci, které lidé ve městě dělat nemůžou. Tady jsou pozemky, tady je na to prostor. To je podle mě cesta k mladým lidem.“
Více info o knize: www.laskavci.cz
