Základ je mít se rád. A mít kolem sebe lidi, kteří vás mají rádi, říká Anna Julie Slováčková v otevřeném rozhovoru, který s ní vedla Ilona Mančíková – úspěšná podnikatelka a jedna z 200 nejvlivnějších žen Česka, ale také bývalá onkologická pacientka a bojovnice, jež rakovinu plic dokázala porazit.
Chybami se člověk učí, nebo se jich spíše obáváte?
Já vlastně miluju dělat chyby, protože vím, že si z nich vezmu poučení a snad už je neudělám znovu. Člověk na nich roste a je to prostě život, chyby jsou život.
Z jakých chyb z minulosti jste se poučila?
Když se podívám zpátky, tak bych těch dvacet čtyři let předtím, než jsem poprvé začala řešit otázky ohledně života, asi žila úplně jinak a líp. Víc bych život užívala. Žila bych lehčeji. Byla bych taková, že bych spíš tančila, než jenom chodila. Měla bych radost z každého dne a míň řešila blbosti. Ale to k dospívání asi patří. Asi každý z nás v pubertě řeší nepodstatné věci. Kdybych věděla, co mě čeká, tak bych to určitě už tehdy vnímala jinak. Já jsem sice byla vždycky trdlo, ale rozumný trdlo, znala jsem hodnotu života. Myslím, že jsem promarnila čas zbytečnou prací než tím, že bych poznávala svět a užívala si ho s přáteli a jezdila na výlety k moři. Táta vždycky říkal: „Já bych tě vzal kamkoliv, ty nikdy nemáš čas.“ A měl pravdu. Měla jsem si ten čas udělat, toho teď lituji hodně. Ale vzala jsem si ponaučení a minimálně tento rok mám naplánované čtyři dovolené. Ráda bych viděla Neapol a Pompeje. A vrátila se s přítelem do Turecka, kam jsem jako malá jezdila s rodiči.
Anna Julie Slováčková, video: Maila Vašíček
Říkáte, že jste promarnila čas prací, přitom ve spoustě rozhovorů uvádíte, že práce je pro vás hnací motor. Cítíte, že jste práci dala vše, často na úkor rodiny, přátel a možná zdraví?
To uvedu na pravou míru. Práci dělím na to, co musím udělat, i když mě nebaví a zatěžuje mě. A potom je to, co mě naplňuje. Když jsem na pódiu, zpívám, tvořím muziku, hraju divadlo. To je asi v každé práci. Ale v minulosti jsem na úkor odpočinku, rodiny nebo chvil s přáteli hodně času věnovala takové práci, bez které dnes vím, že by se můj život obešel. Obešel by se bez spousty akcí, kterých jsem se zúčastnila, které mě tehdy dost nervovaly, vysávaly. A vlastně jsem z nich neměla takovou radost, jakou teď zažívám z koncertů, které mě drží nad vodou. I do své práce, i té, která mě tolik nebaví, jsem se postupem času musela zamilovávat a tu lásku k ní najít. Najít si v ní to, co mě spíš nabíjí, než vybíjí. Práce s lidmi je vždycky náročná, ale v momentě, když se do čehokoliv dá láska, vznikají krásné věci, zážitky. Mrzí mě, že jsem ji do toho dřív nedávala.
Myslíte si, že tohle poznání, možná sebeláska přichází s věkem, nebo hraje velkou roli životní zkušenost s nemocí?
Člověk se najednou naučí prioritizovat?
To taky, ale najednou mu dojde, že život je strašně křehká věc, kterou všichni berou jako samozřejmost, a on není samozřejmý. Je dobré si toto uvědomit, i když člověk žádnou nemoc nemá, protože nikdy neví, co se stane. Čím dřív lidi pochopí tu křehkost života a to, jak je to krásný dar, tím míň na sebe pak budou naštvaný, že svým časem mrhali.
