Veronika Kašáková od čtyř let vyrůstala v dětském domově a dnes pomáhá takovým dětem postavit se na vlastní nohy. S Viktorem Taušem ji spojil film Amerikánka a jeho trailer v podobě divadelní show Snowflakes. V dvojrozhovoru mluví o traumatech, touze a naději, o síle divadla i o realitě pasťáků. Došlo na smích i slzy. A nakonec přišla i samotná Amerikánka.
Divadelní inscenace Amerikánka se jako živý organismus neustále rozrůstá, proměňuje v nové formy a hledá si další cesty k divákům. Strhující příběh dívky Emy Černé, která při putování „děcákem“, pěstounskou péčí i „pasťákem“ stále neztrácí naději, interpretují Eliška Křenková a Tereza Ramba od roku 2018 v různých kulisách, ať už to bylo pod cirkusovým šapitó, na letištní ploše nebo v kleci pro hyeny. Za covidu se Amerikánka přenášela živě, přibyla k ní kniha fotografií Tomkiho Němce a teď konečně i film, který přijde do kin v květnu příštího roku.
Na divadle se loučíme s osmnáctiletou Emou, na filmovém plátně se rozehraje její další osud. Ve filmu se objeví 350 dětí, často z dětských domovů. „Pro mě je Amerikánka příběh o naději, kterou vám nikdo nemůže vzít, pokud se nerozhodnete vzdát se jí sama. A právě ten okamžik, kdy je člověk ochotný se vzdát naděje, je tématem celovečerního filmu,“ říká Viktor Tauš.
Už během příprav natáčení se rozhodl pojmout trailer netradičně. „Opravdu jsem nepřišel na lepší způsob, jak udělat upoutávku na film, než ji nazkoušet jako divadelní show. Nechtěl jsem, aby to pro děti, které s filmem strávily dva roky, byla jednorázová zkušenost, aby se musely rozejít,“ vysvětluje režisér a producent v jedné osobě. „Když je něco jednou, máme všichni po čase ‒ já určitě ‒ tendenci to marginalizovat, případně zapomenout. Proto jsem cítil touhu způsobit, že konec natáčení bude začátkem.“
A tím začátkem nemyslí jen zrod představení Snowflakes, v němž vystupují děti, které často spojuje nějaká forma traumatu. Odstartovala tím také spolupráce s Nadačním fondem Veroniky Kašákové, který pomáhá mladým lidem po opuštění bran dětských domovů poprat se se životem. Na společný rozhovor dorazil Viktor Tauš plný dojmů a emocí po veřejné generálce Snowflakes.
Jak jste to prožíval?
Viktor: Včera jsme hráli na Lipně na otevřené stagi. To je to nejtěžší, kde můžete hrát činohru. Lidi na plastových židličkách s plechovkama piva v ruce… (směje se) Ale tak to má být. Smyslem Snowflakes je dostat Amerikánku ‒ tu problematiku a zároveň neuvěřitelné emoce k co nejširšímu publiku. Pětatřicet dětí převážně z dětských domovů, které v představení vypráví své příběhy, se včera konfrontovalo s nelehkým publikem. Napřed ho svými monology dokázaly absolutně umlčet, potom dojmout a celé to vrcholilo tím, že kompletní publikum na jevišti tančilo s dětmi. Dnes mi celý den chodí zprávy od lidí, které neznám, že nic silnějšího dosud neviděli. Jsem toho úplně plnej a pořád ještě brečím, promiňte.
Neomlouvejte se, to přece znamená, že se to povedlo.
Viktor: Jsem opravdu šťastnej. Během natáčení filmu jsem si uvědomil, že není lepší upoutávky na film Amerikánka, než lidem umožnit s těmi dětmi strávit nějaký čas. Jsou to nejúžasnější a nejinspirativnější děti, které jsem v životě potkal. Jejich touha ukázat, co v nich vězí, a překonat zdánlivě jim daný osud, je neuvěřitelná. Po představení nebo po zkoušce si vždycky sedneme a řekneme si, co se koho dotklo, a včera si tam všichni navzájem vyznali lásku. Jsou jako rodina.
Amerikánka tedy nemá jen žánrový přesah, ale i přesah z umění do terapie.
Viktor: Tématem Amerikánky je cesta do života. Proto jsem tolik toužil po tom, aby se filmová Amerikánka spojila s nadací Veroniky Kašákové a aby se komunikace problematiky resocializace dětí z dětských domovů propojila se spektakulárním vyprávěním jak na divadle, tak ve filmu. Epické vyprávění, věřím, zpřístupňuje lidem něco, co by je jinak nelákalo. Proto jsem s filmem tak dlouho čekal. Chtěl jsem se na divadle ujistit, že jsem schopný ten příběh vyprávět tak, aby ho lidi chtěli vidět znovu a znovu, aby se Amerikánka stala pro co nejširší množství lidí stejně relevantní hrdinkou, jako je v životě mně, otevřeli svá srdce a chtěli se stát aktivní součástí tohoto světa.
V kterém momentě jste se k Amerikánce připojila vy, Veroniko, a jaká je vaše role?
Veronika: Přesně si vybavuju, kdy to začalo. Před dvěma a půl lety Viktor přijel ke mně domů, zrovna když se mi syn narodil, takže moje dítě roste stejně jako to jeho.
Viktor dokázal to, co možná ani netušil, že dokáže. Léčí nejenom děti z dětských domovů, ale myslím, že může léčit celou naši společnost. Děti ve Snowflakes konečně veřejně promluví o sobě. V děcáku se vlastně o tom, proč tam jsou, nemluví. Je to stále trošku tabu. Když jsem před lety začala sdílet svůj příběh, spousta lidí mi děkovala, že jsem jim pomohla. Ale to pomohlo především mně. Ztotožnila se s tím tahle holka, támhleten kluk a najednou to byl příběh nás všech. A takový řetězec příběhů a pomoci teď vytváří Viktor. Já do něj vstupuju ve chvíli, kdy je potřeba individuální pomoc pro konkrétní děti. Viktor má v projektu několik desítek dětí nejen z dětských domovů, ale i ze znevýhodněných rodin, a když zavolá, že někdo nemá kde bydlet nebo potřebuje podporu, já se svým týmem tuto situaci ošetřím.
V nadačním fondu máme prostředky a lidi, takzvané průvodce, s nimiž můžeme dítěti společně najít bydlení nebo práci. Projekt sice máme časově ohraničený, ale vazby mezi dětmi a průvodci se nikdy nepřetrhají. Tráví spolu Vánoce nebo narozeniny, spousta průvodců třeba jde se svými parťáky právě na Amerikánku. Byli bychom rádi, aby takového kvalitního člověka vedle sebe mohlo mít každé dítě z dětského domova. Potřebujeme o tom mluvit veřejně, potřebujeme na to finance, ale potřebujem i lidi. Za oponou Amerikánky a Snowflakes máme velkou misi.
Viktor: My toho společně plánujeme víc. To hlavní je teprve před námi, ale to ještě nikdo veřejně neví.
Už se ale ví, že na představení Snowflakes navážou besedy.
Viktor: Ty začnou v září v rámci festivalu Energie pro kulturu a budou pokračovat příští rok na Jatkách 78. Budeme tam svážet školy a děti z dětských domovů, pro které vzniká edukativní program. Spojili jsme se s Unicredit bank, která zaštítí přednášky o finanční gramotnosti a o takových těch elementárních věcech, u kterých často pro děti začíná problematická spirála. Nevědí, že musí zajít na pracovní úřad, na sociálku a tak dále, a za čtyři roky přijde první exekuce.
Co kromě finanční gramotnosti dětem nejvíc chybí, když opouštějí dětský domov?
Veronika: Máme vypracované desatero, které s nimi musíme projít, to znamená zařídit trvalou adresu, zaměstnání, zvládnout finanční hospodaření… Po sedmi letech, co mám nadační fond, i z vlastní zkušenosti ale můžu říct, že kromě věcí, které se dají napravit, bývá u dětí velmi narušená duševní hygiena. Takový člověk nemá rád sám sebe, myslí si, že je nepřijatý společností, protože ho odmítli rodiče, což jsou pro malé dítě vždycky bohové. Najít bydlení, práci, možná i partnera je vlastně to nejjednodušší, ale aby to fungovalo a aby lidé měli zdravý vztah sami k sobě, to je někdy práce na celý život. Na mě se usmálo štěstí, protože jsem v sedmnácti letech potkala dobrou terapeutku, ale spousta dětí takové štěstí nemá a těm chceme nabídnout pomoc. Vždycky jim říkám: „Když jsem to dokázala já, dokážeš to i ty.“
Co vám tenkrát pomohlo?
Veronika: Pro mě bylo důležité, že odpustit mým rodičům neznamená, že jim odpouštím jejich viny, ale že to je očistné pro mě a můj budoucí život. To bylo velmi osvobozující. Najednou jsem vystupovala z role oběti, sedím tady a můžu fungovat jako plnohodnotný člověk. Ačkoli se mi v osobním a partnerském životě vynořují vzpomínky negativních návyků, už si to v sobě dokážu vysvětlit.
Stále se dostáváte do kontaktu se smutnými případy, není vám z toho občas těžko?
Veronika: Řeknu vám, kdy přišel zlomový moment. S dětmi navazujeme vztah, už když jsou v dětských domovech, aby nám důvěřovaly. Mám za sebou 88 výjezdů do dětských domovů z nějakých 163, které u nás v České republice máme, a vždycky mi připadalo, jako bych jela domů, jako by to byli moji bráchové a ségry. Můžu si s nimi otevřeně říct: „To je hrozný, co, ty tety nám nerozumí, nemaj na nás čas.“ Kdybyste tam přijela třeba vy, byť s dobrým záměrem, budou si říkat: „Co ty víš, jak nám je.“ Já jsem jedna z nich. Neměla jsem pocit lítosti ani těžkosti, protože pro nás je pořád děcák ve srovnání s domovem a nefunkčními rodiči lepší místo.
Změnilo se to, když se mi narodil syn. Najednou jsem z toho naměkko, protože teprve teď vidím, o co všechno jsme byli ochuzení. Máte doma dítě, které milujete, hladíte ho při každé bolístce, každý večer mu čtete. Najednou mi připadá nespravedlivé, že je nikdo nehladí a nikdo jim neříká, jak moc je miluje. V děcáku jste všem trošku jedno. A já jim ten pocit chci vyvrátit. Mateřskou lásku nenahradíte, ale terapeutickou prací se to dá zlepšovat. (obrací se na Viktora) V obrovské míře to děláte vy s Anet (producentka Snowflakes Aneta Novotná Wojtylová – pozn. red.). Díky vám děti získávají pocit, že jsou výjimečné.
S dětmi i Veronikou vás spojuje problematické dětství. Pak jste se propadl do drog a skončil na ulici. Na vás to nedoléhá, když stále znovu prožíváte příběh Amerikánky a dalších traumatizovaných dětí?
Viktor: Jasně, že to na mně doléhá. Pořád trpím úzkostmi a mám ataky. Naučil jsem se je přijmout a stále se učím dát okolí na vědomí, když se mi to děje. Formovalo mě to tak, jako mě formovaly jiné věci v životě. Bezpochyby z toho času vychází můj zájem o solitérní hrdiny. Souzním s nimi a cítím, že rozumím tomu, co prožívají. Ale nelituju je, nevnímám je jako oběti. Vidím je naopak jako inspiraci. Když s nimi prožívám představení a vidím, jak stojí jeden za druhým, chci takovou sílu mít taky. Proto se k Amerikánce tak vztahuju. Když mně je zle, propadám se do své bolesti a mám potřebu se litovat, vždycky se vztahuju k téhle dívence a skrze ni k dětem, které za ní v tuhle chvíli stojí a v jejím duchu v našem divadle vyprávějí svoje příběhy.
Veronika: Děti z dětských domovů velmi brzo, možná hned na začátku svých životů musely být hodně silné. Praly se s těžkou situací, která nějaké šťastlivce nepotká za celý život. Myslím si, že právě děti z dětských domovů by byly nejlepšími sociálními pracovníky, protože se dokážou vcítit a umí pomoct.
Jak jste našli děti, které kromě vnitřní síly disponují také schopností vystupovat před lidmi? Měl někdo z nich herecké zkušenosti?
Viktor: Neměl. Viděl jsem jich určitě víc než tisíc a vlastně jsem neměl žádný klíč k jejich výběru. Nepromyšleně se z nich začala vydělovat skupina dětí, které spojuje vnitřní touha, a bez touhy není nic. Nikomu jsem nerozdával role. Pro mě bylo důležité, aby to nikdo nedělal pro to, že chce hrát hlavní roli nebo vedlejší. Scénář nečetli až do konce natáčení. (směje se) Během workshopů, které jsme pro ně s Pavlou Beretovou a Lucií Žáčkovou pořádali rok a půl každý víkend, jsem ten příběh neustále přepisoval podle toho, co do něj děti přinášely. Každý si svoji postavu stvořil sám. A to, že Amerikánku v různém období hrají s Pavlou Beretovou dvě konkrétní dívenky, nebylo vlastně důležité, protože tady měl každý své pevné místo. Bylo jasné, že důležitá je cesta, nikoli výsledek.
Jaké role mají ve filmu Eliška Křenková a Tereza Ramba, které se dělí o všechny postavy v divadelní Amerikánce?
Viktor: Eliška a Tereza tady hrají vedlejší postavy, takové sudičky. Na divadle si můžete dovolit, že dvě třicetileté herečky hrají devítileté dítě, ve filmu už to nejde. Filmovou Amerikánku ve věku, kdy ji představovaly Tereza s Eliškou, hrají v době natáčení devítiletá Klárka Kitto a sedmnáctiletá Julie Šulcová. Obě neherečky, ale neuvěřitelně charizmatické dívky.
Divadelní představení stojí na slově, zatímco film je vizuální spektákl postavený na rekonstrukci vzpomínek dospělé ženy a obrazů, skrz které vnímala svůj osud jako malá. Skutečné drama začíná až po tom, co divadelní Amerikánka skončí. Konfrontací s dětskými obrazy v sobě Amerikánka nachází sílu překonat krizi, v níž se ocitá, a stává se autentickou, dospělou ženou. Pořád film stříhám a vlastně neumím říct, jaký bude. Ale jsem si jistý tím, že ve smyslu výtvarné stylizace je to něco, co jsme tady od filmu Valerie a týden divů od Jaromila Jireše neviděli.
Veroniko, jaké pocity ve vás vyvolává divadelní Amerikánka?
Veronika: Posledně za mnou na Amerikánce někdo z fronty přišel a ptá se: „Jé, Veroniko, vy jste tady taky? A dáte to?“ (směje se) Samozřejmě, že slzím. Vždycky tam vstupuju trošku se strachem, protože se to dotkne nějaké části ve mně.
Mluvili jsem o tom s manželem, který se mnou žije deset let. Když mě poznal, byla jsem čtyři roky po odchodu z dětského domova a první půlrok jsem mu lhala, protože jsem měla spoustu dluhů a bála jsem se, že mě opustí, když to zjistí. Když dluhy vyšly najevo a já jsem mu vysvětlovala, že jsem z dětského domova a nevěděla jsem, že musím mít trvalou adresu, proto mi chodily obsílky všude možně, podíval se na mě a říká: „A jak dlouho se budeš vymlouvat na to, že jsi z děcáku?“ Pro mě to bylo jako rána do zdi. Do té doby jsem byla zvyklá, že mi každý říkal, jaký jsem chudák, protože jsem z dětského domova. Takové vodění za ručičku ale není pomoc.
V tu chvíli jsem manžela nenáviděla, protože jsem se s ním nemohla rozejít. Neměla jsem kde bydlet a zůstávala jsem s ním z existenčních důvodů. Ale v tom vlastně byla ta obrovská láska, že mě nelitoval a řekl mi, abych se tomu postavila. Pro chlapa je taky těžké pracovat s tím, že má holku z děcáku. Ona má majetnické sklony, chce si partnera udržet a bojí se.
Když jsem se po představení ptala, co on na to, říká mi: „Mám pocit, že to je vlastně tvůj příběh pořád dokola.“ Amerikánka spojuje všechny děti z dětských domovů. Dotýká se všech holek, které to prožily podobně nebo třeba doma zažily pocit nelásky ze strany někoho, kdo je měl milovat. Ve mně to pořád je a snažím se to své malé já léčit ve vztahu ke svému synovi.
Pomáhá vám to, že jste se stala matkou, růst po psychické stránce?
Veronika: Když se mi podařilo mít opravdu fungující rodinu, narodil se mi Matyášek se vzácným metabolickým onemocněním, s fenylketonurií, takže mám sklony padat do jakýchsi prázdných hlubin, kdy mám pocit, že si na mě pánbůh zasedl. Ale někde vevnitř jsem pevná a už nespadnu do něčeho, z čeho bych se sama nedostala. Všechno, čím jsem si prošla, mě připravilo i na to se umět k synovi postavit čelem a říct: „Prostě je to životní styl, jsi jenom výjimečný.“ Pro mě není oběť, není nemocný, hlavně má milující rodiče, proto je zdravější než spousta dětí v dětských domovech. Stokrát radši bych měla fenylketonurii, než prožít další život v dětském domově. Chci být lepším člověkem jak pro něj, tak sama pro sebe. A vnímám se jako vzor i pro děti z dětských domovů.
Nemůžete si dovolit se zhroutit.
Veronika: Já se hroutím v tichosti doma. (směje se) Pomáhá mi pobrečet si a přiznat si, že je to na prd. A vždycky přijde nějaký impuls a někdo mě zachrání. (mluví k Viktorovi) I to, jak jsi ke mně přijel domů, bylo takové záchranné lano. Zjištění Matyášovy diagnózy mě semlelo a najednou se mi ozval Viktor, kterého jsem v tajnosti obdivovala, a zase jsem se mohla nadechnout.
Pořád se nám tu vrací téma lítosti, která moc nepomáhá. I Snowflakes ukazují, že větší léčebný potenciál má práce s dětmi.
Veronika: Myslím si, že si společnost trošku plete lítost a soucit. Já s dětmi soucítím, rozumím jejich pocitům, ale pokud jim řeknu, že jsou chudáci, uvěří tomu. To se teď děje v některých DDŠ, což jsou bývalé pasťáky. Tam jsou děti, které mají sklony k agresi, spáchaly třeba trestný čin. Když jsem tam přijela, byla jsem šokovaná z toho, že ještě dnes jejich obrovskou agresi léčíme utlumovacími léky. Oni tam pak sedí, teče jim slina, jsou pod palbou léků, ale když opouští ústav, léky třeba brát přestanou, agrese se zvyšuje a jsou pak nebezpeční sobě i okolí. Ta agrese má někde zárodek, táta mlátil mámu, mlátil je… Měli bychom spíš otvírat, proč to v nich je. V našem fondu takovým dětem třeba pořídíme boxovací pytle a jdeme boxovat, ať to ze sebe vyřvou. Něco podobného se děje na konci Snowflakes, kde to děti ze sebe dostávají tancem.
Nově teď pracujeme s řediteli zařízení pro děti a snažíme se vytvářet harmonické prostředí, protože i personál dětských domovů je, bohužel, toxický. Pořád říkám, že ne každý rodič by měl být rodič. Ne každý pěstoun by měl být pěstoun. A ne každý vychovatel by měl být vychovatel. Pokud už je vychovatel a má na to školu, měl by mít každý měsíc supervizi a pracovat na sobě. A měl by být dobře finančně ohodnocený. Když není kvalitní, je to pro děti medvědí služba.
Je pro vás, Viktore, práce formou terapie? Lidé, kteří měli problém se závislostí, mívají tendenci upnout se ke zdravější závislosti. Do Amerikánky jste plně ponořený, neberete si snadné úkoly, inscenoval jste ji v různých prostředích, přenášel naživo. Není pro vás práce na Amerikánce závislostí?
Viktor: Někdy se na to ptám sám sebe, ale myslím, že závislý na práci nejsem. Závislost na čemkoli, nejhůře na druhém člověku, člověka zavírá sama do sebe a bere mu energii. Mně ji Amerikánka dává. A nesnažím se vybírat si těžké úkoly. Když se do nějaké postavy zamiluju, začnu se zabývat jejím vztahem ke světu a tím, jak ten svět vizualizovat, a v tu chvíli jsem ztracenej. Jsem v životním období, kdy je pro mě podstatné vyprávět příběh Amerikánky a je to pro mě důležitější než cokoli jiného. Když za covidu nemohli lidi do divadel, nebylo to pro mě důležité, šlo jen o to, vyprávět její příběh dál. Proto jsme začali hledat jiné světy, vysílat ji živě na internet, potom živě do kin. To vedlo k založení terestriální televize Naživo. Za dva roky jsme udělali 370 živých představení. Jenom na divadle Amerikánku vidělo 100 tisíc lidí, to je úžasný. Všechno kvůli jedné dívce z dětského domova s vírou a nadějí v sobě.
Pro mě je Amerikánka ekvivalent Olivera Twista, Huckleberryho Finna, Mauglího ‒ těch největších dětských hrdinů pro dospělého diváka, které miluje celý svět. A já věřím, že máme takhle silný příběh a tak silné zpracování, že můžeme opravdu měnit společnost.
Chystám se položit poslední otázku, do kavárny ovšem právě přicházejí dvě mladé herečky z filmu a ze Snowflakes a neplánované setkání spouští další lavinu emocí. Julie Šulcová a Bára Holzknechtová přisedají k našemu stolu a přidávají se k rozhovoru.
Ještě jsem se chtěla zeptat na skutečnou Amerikánku, kterou jste poznal před 23 lety a jejíž osud jste převedl do inscenace a do filmu. Co dnes dělá?
Viktor: Poprvé jsem si napsal o Amerikánce do deníku v květnu 2000. Potkal jsem ji v čase, kdy jsme oba žili jako bezdomovci. Já jsem byl na ulici dva roky, ona tam zůstala podstatně déle. Právě to bylo jednou z otázek, která mě celou dobu nenechala na pokoji. Čím to je, když vsadíte dva lidi do stejné situace, že jednomu trvá výrazně déle odsud odejít než tomu druhému? No a dnes má Amerikánka dvě úžasné děti a ve filmu taky hraje.
Bára: Pamatuju si, že když mě viděla, pokývala hlavou a říká: „Jo, ty seš jako Angelika. Ty sedíš.“
Kdo je Angelika?
Julie: Já hraju Amerikánku a s Angelikou, kterou hraje Bára, jsme rivalky v pasťáku.
Bára: My se nejvíc nesnášíme.
Julie: Ale vlastně se máme rády, nedokázaly bychom tam bez sebe žít.
Bára: Máme se nejradši, ale Julie mi dá pořádně „do držky“. A já jí narvu písek do pusy…
Julie: Děti jsou rozdělené na dvě party a my bojujeme o uznání.
Bára: Ona mi pak přebere vůdcovství, mrcha jedna.
Znaly jste se před tím?
Julie: Poprvé jsme se viděly na castingu.
Bára: A já jsem myslela, že to je nějaká nóbl herečka.
Julie: (směje se) Já jsem byla taky poprvé v životě na castingu. Pak mi Pája (Pavla Beretová – pozn. red.) říkala, že to ještě neznamená, že mě vzali, a já říkám: „To vůbec nevadí. Jsem poprvé na castingu a jsem šťastná!“
Jaké příběhy vyprávíte ve Snowflakes?
Julie: Začalo to dopisy. Viktor nám napsal mail, ve kterém se ptal, co pro nás znamená hrát v tomhle filmu.
Bára: A kde se vidíme za 20 let.
Julie: Všichni napsali moc hezké příběhy.
Bára: Někteří čtou svoje příběhy, já čtu cizí. Já mám zrovna spokojenou, šťastnou rodinu.
Viktor: S Pavlou Beretovou a Lucií Žáčkovou, které představení spoluvytvářely, jsme si říkali, že by bylo pěkný, kdyby holky svoje příběhy alternovaly. Když uvidí někoho jiného žít svůj příběh, ponesou ten kříž společně. Nicméně právě v tom, že jsou děti z děcáků propojené i s dětmi, které měly šťastné dětství, je ta síla. Bára Součková, dívka ze šťastné rodiny, přinesla do inscenace téma frustrace z toho, že si musí vymyslet nějakou historku o tom, jak jí bylo zle, aby v kolektivu někoho zajímala. Řekla, že nemůže udělat nic odvážnějšího, než že se tady postaví a řekne, že se jí nic zlého nestalo.
Julie: Někomu taky nemuselo být příjemný říkat svůj příběh před lidmi. Tak mu s tím pomůžeme.
A jaký je váš příběh?
Julie: Podle mě jsem měla hezké dětství. Ale když mi byl asi rok, moje maminka měla autonehodu. Táta chodil do práce, netrávil se mnou moc času, a i když jsem pak měla náhradní rodinu, pořád jsem se cítila sama a vytvořila jsem si svoji „mimorealitu“. Říkám tam, že i když se nám v životě dějí věci, co nejsou hezký, tak já to prostě chci. Chci to všechno zažít, i skrz děti, co tam s námi jsou, a jejich příběhy, i když jsou těžký. Chci to prostě celý prožít a vypít ten šálek do dna.
Viktor: Juliiným monologem Snowflakes vrcholí a pojmenovává jejich téma. A tím je rozhodnout se žít.
Snowflakes
Výpravný živý trailer na film Amerikánka dostal název podle singlu Snowflakes zpěvačky Annabelle, která v divadelní show vystupuje spolu s vítězem Superstar Adonxsem, Thomasem Seanem Pšeničkou, Pavlou Beretovou, Lucií Žáčkovou a pětatřiceti dětmi. V Praze na Jatkách 78 se hraje od 6. do 10. září a poté i v příštím roce. Mimo to jsou Snowflakes k vidění na různých místech v České republice zdarma v rámci festivalu Energie pro kulturu – 2. 9. v Třebíči, 16. 9. v Ústí nad Labem a 23. 9. v Plzni. V roce 2024 bude představení putovat po filmových festivalech a zastaví se například i na Colours of Ostrava.
