Na Instagramu ji sleduje téměř sto padesát tisíc lidí, vydala knihu a její projekt #ZaNormálníHolky pomáhá dívkám řešit především témata jako vzhled, sebeláska nebo sebedůvěra. Sympatická, vtipná a “opravdová” blogerka Kristýna Dolejšová například také obráží základní školy a beseduje o falešných ideálech krásy, lživosti sociálních sítí, kyberšikaně a dalších tématech, které mají právě na sebedůvěru velký vliv. Jakými změnami prošly české ženy v posledních letech a jakou chybu dělají rodiče ve výchově? To nám prozradila v rozhovoru.
Jaké jsou podle vás české ženy?
České ženy jsou krásné, talentované, charismatické, ale často velmi málo sebevědomé.
A jakými změnami ve vnímání sebe samých v posledních pěti letech prošly?
To bude velmi individuální. Myslím, že jsme celkově udělaly velký pokrok, co se týče určování vlastní sebehodnoty. Mám pocit, že práce na seberozvoji a sebedůvěře se stává prioritou. Dnes se ženy nebojí tolik ukázat svou přirozenost, nedokonalosti, a ještě se samy sobě zasmát. Samozřejmě se to ale týká hlavně dospělých žen, zároveň ale stále dospívají mladé dívky, které se teprve začínají řešit.
Co je nejvíc trápí?
Vzhled, jídlo, váha, vztahy. To jsou nejčastější témata dívek a žen napříč všemi věkovými kategoriemi.
Podle průzkumů vychází, že už desetileté dívky poměřují kvalitu svého života podle toho, jak vnímají svou fyzickou krásu. Čím to je? Myslíte, že za všechno mohou jen sociální sítě, jak se často zmiňuje?
Určitě na tom mají velký podíl, ale samozřejmě je to z velké části i díky tomu, co si převezmou z rodiny. Sociální sítě na to mají ovšem velký vliv. A není se čemu divit. Jsou plné nereálných standardů krásy a děti v tomto věku často na sociálních sítích tráví několik hodin denně. Zaměřují tak svou pozornost na tyto ideály a porovnávají se s nimi namísto s dětmi na hřišti nebo kamarádkami ve škole.
S jakým problémem u mladých dívek se při svých besedách na základních školách, které absolvujete v rámci Projektu sebedůvěry Dove, nejčastěji setkáváte?
Nejčastěji jsou to problémy s jídlem, poruchami příjmu potravy, kyberšikana a přijetí od okolí. V tomto věku je pro dívky velmi důležité někam patřit, být brána svými spolužáky a kamarády. Tyto dívky si hledají své místo ve společnosti, a často se mylně domnívají, že hubená = krásná = oblíbená a šťastná.
Není ale třeba někdy chyba ve výchově a v tom, jak se vnímají jejich rodiče?
Určitě ano. Setkáváme se s tím také velmi často. Děti jsou jako houby a velmi často opakují to, co říkají rodiče. Když tedy maminka o sobě neustále říká, že vypadá tlustá, je velká pravděpodobnost, že si to o sobě bude myslet i malá holčička, přestože mají obě dvě zdravou váhu. Pro podporu rodičů ale například právě Dove vytvořil brožurku Sama sebou, která je ke stažení zdarma. Je vytvořena americkými psychology, obsahuje mnoho témat, které dospívající dívka může trápit, a hlavně nabízí řešení a praktická cvičení pro děti i rodiče.
Terapeutka Lisa Haisha, která učí, jak si udržet vnitřní rovnováhu, zmínila, že jedním ze tří největších strachů žen je strach z neoblíbenosti. Proč se nemůžeme oprostit od myšlenek, že pokud se budeme chovat tak či onak budeme neoblíbení? Proč na tom většině populace tak moc záleží?
Asi každý chceme někam patřit, pocit důležitosti a lásky je pro nás důležitý. To je ale jen můj odhad, nejsem odborník v oboru psychologie, který by asi dokázal odpovědět lépe.
A myslíte, že i neoblíbený člověk může být doopravdy spokojený?
Myslím, že každý člověk na světě je u někoho oblíbený a u někoho neoblíbený.
Být spokojený sám se sebou bývá v poslední době často propagováno například v reklamách s plnoštíhlými ženami, jindy zase obézní ženy zdůrazňují svou sebelásku na ne úplně lichotivých fotografiích, které jsou spíš reklamami na nezdravý životní styl. Všímáte si toho, že některé ženy zaměňují být sama se sebou spokojená za to, být líná se sebou něco udělat, a ještě to prezentují jako smíření se svým tělem, i když často smířené vůbec nejsou?
Všímám, a myslím, že je to proto, že je to snadnější než na sobě pracovat. Je to trochu alibismus, ale málokdo je v obézním těle doopravdy spokojený, ať už ze zdravotního či estetického hlediska. Naopak, jsou to často lidé, kteří se tím opravdu hluboce trápí a za tento trend je snadné schovat své strachy. Takový člověk ale opravdu potřebuje naučit se mít rád sám sebe a podle toho se k sobě chovat. Lidé tu často zaměňují to, co je normální, a to, co je správné. Je správné být laskavý k lidem bez ohledu na věk, rasu, vzhled či váhu. Dnes je bohužel normální, že mají ženy problémy s jídlem – ať už jsou obézní, či naopak odmítají jídlo. To, že je to norma, že je to dnes běžné, ale neznamená, že je to správné. V obou případech je velkým tématem a důvodem právě sebeláska. Asi vás teď napadne, proč se tedy můj projekt jmenuje ZaNormálníHolky? Protože podle mě je v pohodě nebýt vždycky v pohodě, nikdy nenastane moment, kdy budou všichni na celé světě zdraví a fit, a myslím, že je třeba se podpořit na té cestě za zdravější sebedůvěrou. Zároveň projekt není jen o váze, řešíme i mnoho hlubších témat. Akné, nemoci, rakovina prsu nebo třeba alopecie…
Jak by se k podobným ženám mělo přistupovat, podpořit je ke změně?
Já se snažím je učit, že sebeláska je o tom, chtít pro sebe to nejlepší. A to, co se týká vztahů, jídla nebo třeba pohybu. Nepodporovala bych je ke změně á la musíš zhubnout, nebo přibrat, aby ses mohla mít ráda. Naopak. Měj se ráda, dělej pro sebe to nejlepší a na základě toho vědomě dělej vědomá rozhodnutí.
Váš projekt Za Normální Holky už běží několik let. Co považujete za svůj největší úspěch?
Osobní setkání a talk show s Ewou Farnou. Byl to pro mě velký den a byla to právě Ewa, která mě podpořila v době největší krize, kdy jsem s projektem chtěla skončit.
Zmiňovala jste, že se na svém profilu zabýváte kromě sebedůvěry i řešením jiných problémů než sebedůvěra. Jaké máte s projektem ambice do budoucna?
Aktuálně to beru spíš jako hobby, práce na plný úvazek v tomto směru mě vyčerpávala. Chci ženy podpořit, pobavit, prodiskutovat tabu témata, ale žádné velké ambice nemám. Vlastně jsem nikdy neměla, nic není plánované. Dělám to, protože to pro mě na začátku byla forma terapie, která mi pomohla, a pořád mě to baví a vidím v tom velký smysl.
