Na Malé Straně, v místech, kde dříve působili alchymisté, žije a pořádá svá sezení vědma, čarodějnice a autorka duchovní literatury Anima Noira. Přesto, že v malém bytě v historickém centru města plápolají svíčky a hoří vonné tyčinky, její profese netkví v dělání lektvarů nebo zaříkávání. V rozhovoru se nám tato éterická bytost svěřila, že přijala i roli jakési osobní koučky, jak se dá během jejích sezení nastavit mysl jiným směrem i kvůli čemu klienti nejčastěji vyhledávají její služby.
Jaké to je být čarodějka?
Je to život, který jsem si zvolila. Věřím totiž, že být čarodějkou a vědmou je úkol, v němž nikdo lepší nebude a já bych zase určitě nebyla lepší a spokojenější v něčem jiném. Jsem přesvědčená, že jsem si svůj život vybrala už před narozením, protože podmínky, ve kterých jsem vyrůstala, byly zvláštní. Můj otec se totiž zabýval okultismem, astrologií, dělal horoskopy a hustil do mě historky o upírech a čarodějnicích. Ale já to tehdy nebrala moc vážně a říkala si, že to jsou jen historky staré máničky. Ale čarodějnictví si mě stejně našlo a ve dvaceti jsem najednou byla v televizi, novinách a začala provozovat semináře. Šamani mi totiž dlouhou dobu tvrdili, že mám talent a mě to vlastně ani nikdy do normální profese nepřiválo a už přes deset let nic jiného neznám.
Připadáte si vyvolená?
To zní spíš jako z nějakého románu, ale samozřejmě tam pocit určitého poslání je, vždycky byl a člověk spíš jen zjišťoval, jak ho nejlépe naplnit. V šamanismu se totiž učí, že kdyby se člověk vzpouzel svému poslání, začnou se mu dít špatné věci. Čím víc se ale tomu svému optimálnímu osudu přibližujeme, jdou překážky víc a víc z cesty. Každý člověk by se tedy měl snažit přijít na to, k čemu je předurčen. Rozhodně to ale nemusí být něco výstředního nebo celospolečensky významného. Někdo totiž poslání naplní v ústraní a kruhu rodiny.
V čem tedy konkrétně vnímáte své poslání?
Jsem takový rozcestník na křižovatce, kam lidé přicházejí v době krize, životního přechodu a v okamžiku, kdy mají potenciál obrátit svůj život naruby. Nebo už jsou ve stavu, kdy není vyhnutí změně, pokud chtějí přežít dál. A to je role, která patří čarodějnicím, šamanům a věštkyním, protože s podobnými problémy asi nepůjdete za psychologem, právníkem, policistou. Já tedy začala věštit, vykládat sny a pořádat semináře poměrně mladá a působilo vcelku bizarně, že klienti byli většinou o třicet let starší než já, ale přesto mi dávali důvěru. Museli ze mě něco cítit. Pamatuju, že jsem tehdy skočila rovnýma nohama do studené vody a učila se za pochodu řešit situace se kterými za mnou lidi chodili, což je dodnes nejčastěji od různých finančních, rodinných, vztahových potíží až po nevysvětlitelné parapsychické zážitky. No a někdy je přivede jen pocit nespokojenosti.
Hodně lidí si asi představuje, že mu během jednoho setkání kompletně změníte život…
Ano. Ale já vlastně svým způsobem můžu. Když je ta správná konstelace a ten člověk za mnou sám přijde. Ono to totiž svým způsobem znamená, že už asi došel na kraj cesty. V naší kultuře totiž není normální věc, když se v roce 2020 Čech obrátí na čarodějnici. Musí být v podstatě hodně zoufalý a mít vnitřní potřebu odevzdat se do vyšší moci.
Můžete tedy pomocí vašich sezení přenastavit mysl?
Ano. Když se ten člověk nechá. Když bude setrvale negativní, tak to nejde. Nejtěžší například bývá přesvědčit lidi, že v sobě mají ukryté trauma z dětství, které není vyřešené. No a oni žijí v tom, že je všechno v pohodě, nebylo to tak špatné a všem odpustili. Jenže já to na nich vidím, že to není dobré ani trochu. Snažím se tedy navrhnout řešení a cestu, která je pro ně přijatelná. Člověk musí být ochoten podívat se na minulost upřímnýma očima, převzít za svůj život zodpovědnost a nečekat, že to za něj někdo vyřeší a nebýt pasivní. Jenže pro lidi je snazší podobné věci zastírat, nebo vytěsnit vzpomínky. To je typické třeba u sexuálního obtěžování v dětství, kdy se často vzpomínky vytěsní. Někdy se pak ale spontánně objevují okolo třicátého roku života.
Přichází za vámi i klienti s nereálnými prosbami?
Všeobecně ani ne, ale objevuje se to a dříve mě to trápilo. Nejhorší to bylo v době mojí velké slávy, kdy jsem se objevovala ve velkých médií. To lidi chodili a měli pocit, že si na mě sáhnou a snese se na ně stříbrný prach, že nejsem člověk. Občas třeba dorazí muž a hodinu si stěžuje na svoji ženu, jak je neschopná. Já mu ji ale nepředělám, to není úplně moje branže. Často také lidi chtějí něco konkrétního slyšet. A když to ode mě neslyší, jsou zklamaní a říkají si, že jsem to neuhádla, že stojím jako věštkyně za nic. Ale mým úkolem není hádat, co se děje v jejich životě, to by mi měli prozradit sami. Jenže mi lžou a neříkají celou pravdu. Například u zahanbujících věcí, jako je podvádění. Žena má podezření, nebo dokonce ví, že ji manžel zahýbá, ale nechce mi to říct, stydí se. Nedokáže to přiznat přede mnou ani před sebou. Na druhou stranu se o tom ale chce strašně bavit. Možná je to tím, že je více typů věštění, kdy v tom tradičním šlo o to, že se rozloží karty na stůl a říká se věštba, aniž by klient musel o sobě cokoliv říct. Takhle ale já nepracuji, u mě jde spíš o konverzaci. A tajemství se mi nechce rozmazávat proti jeho vůli.
Dokázaly už vaše semináře už někoho zvednout z úplného dna?
Viděla jsem takových příběhů celou řadu. Chodili za mnou tací, co se pět let zpět topili v dluzích, honila je mafie, nebyli na tom psychicky dobře a měli špatné vztahy s dětmi. Rozhodli se ale vzít svůj život do vlastních rukou, máknout a rituály jim v tom jen pomohly.
Kolik takových rituálů je potřeba absolvovat, aby byly účinné?
Záleží na tom, s čím kdo přichází. Pokud si se svým životem dosud poradil sám a pak narazil na jeden problém, pravděpodobně stačí jedna návštěva, ale pokud je na dně a na to dno se dostával léta, tak to bude vyžadovat změnu chování a motivace. Já viděla opravdu obrovský vzorek populace a vím, čím lidé v Čechách žijí, co je trápí, což se samozřejmě v každé generaci liší. Často se jim rozpadají manželství po dvaceti letech, singl lidé zase neví, co se sebou a nechtějí nic nechat náhodě. No a velká část mě navštěvuje kvůli stěhování nebo změně profese.
Vy tedy asi zastáváte i roli mentálního kouče, viďte…
Určitě. Já se i technikám koučinku věnuji a inspiruji se jimi. Chodím za svými kolegy a vstřebávám jejich postupy. Ale není to tak, že bych třeba někoho vedla dlouhodobě kariérně. Měla jsem pár podobných klientů, kteří chodili častěji, ale není to pravidlo.
Dá se říct, že jsou vaše služby svým způsobem založené na placebo efektu?
Placebo je ale pozitivní efekt víry. Když půjdete k nějakému poradci nebo psychologovi, tak všichni pracují stejně. Naopak si myslím, že čarodějnictví může mít větší efekt, protože pracuje i s duchovní stránkou člověka, takže my se za to rozhodně nestydíme. Naopak placebo využíváme. Když si totiž poslechnete, co si lidé nosí za rady od psychologů, tak vám zůstávají stát vlasy na hlavě. Třeba když se žena svěří, že ji manžel podvádí a oni jí dají radu, že by se měla hlavně chovat jako dáma.
V čem tedy máte hlavní výhodu oproti psychologům?
Ona je to úplně jiná služba. K psychologovi těžko půjdete s tím, že si myslíte, že vás někdo proklel, oni s těmito věcmi nepracují. Naopak já měla klienty psychiatry a lékaře, kteří měli paranormální zážitky, ale za svými kolegy by nešli, protože by se znemožnili. Psychologie se navíc zabývá duší, nitrem a vztahy, ale ne otázkou smyslu života a poslání, přitom právě podobné problémy jsou v krizi středního věku u jádra.
Je evidentní, že vaše služby mají terapeutický rozměr, což by si asi mnoho lidí pod slovem čarodějnictví nepředstavilo. Změnilo se nějak jeho pojetí v průběhu času?
Já zase v oboru nepůsobím tak dlouho, abych to byla schopná objektivně posoudit. Ale pozoruju, že za posledních deset let se ezoterismus rozšířil a začal se stávat přijímaným a viditelným jevem. Nejde už o záležitost, kterou by provozovalo pár lidí jako v 90. Letech. V obchodech dnes běžně vidíte tarotové karty. A když je někomu ukážete, většina lidí ví, o co jde, což před dvaceti lety nebylo myslitelné. Neprodávaly se, netiskly, nedovážely. Literatura ani semináře nebyly k sehnání, věštkyně existovaly, ale museli jste je znát osobně. Dnes už si je najdete na netu nebo zajdete na veletrh. Jako problém ale vnímám fakt, že dnes už čarodějnictví začíná zkoušet každý po absolvování pár seminářů. Takoví lidé nemají zkušenosti, talent, ani seriózní přístup ke klientům. Ti to ale bohužel poznají často pozdě, když už utratili peníze. Proto mluvím s novináři, aby lidi věděli, že se u mě nemají čeho bát. Protože příběhů, kdy z váš šarlatáni vytáhnou statisíce, najdete mnoho.
A máte vy nějaký příběh svého klienta, který vám zůstal v paměti?
Dozvídám se samozřejmě dobré i špatné konce příběhů. Měla jsem třeba klientku, která když přišla, byla zamilovaná do staršího muže. Já až po roce pochopila, že se jedná o prostitutku, co je zamilovaná do svého klienta, v té době významného politika. Té jsem pomáhala delší dobu, měla velké dluhy, zvládla si na ně vydělat, získala dítě do své péče, dostala dobrou práci, a nakonec si našla i skvělého přítele. To byl velký životní obrat.
