Celovečerní dokument Prezidentka, který bude mít premiéru v pátek na MFDF v Jihlavě, sleduje Zuzanu Čaputovou během jejího působení ve funkci hlavy slovenského státu. Dokumentarista Marek Šulík měl privilegium kdykoli přijít do paláce s kamerou a snažil se zachytit napjaté období plné zvratů a vyhrocených událostí od pandemie covidu, začátku války na Ukrajině přes demisi vlády po soukromá dramata Zuzany Čaputové, která až po skončení svého mandátu letos v červnu prozradila, že na začátku zvažovala, jestli vůbec prezidentský post přijmout. Její dceři totiž zrovna v té době našli nádor na mozku.
Dokážete udržet tajemství?
Ne. Musím si na to dávat velký pozor. Jestli mi chcete nějaké říct, radši mi ho neříkejte.
V tom případě pro vás práce na filmu musela být náročná, když jste se dozvídal nejen informace z politického zákulisí, ale taky to, co Zuzana Čaputová řešila v soukromí. Mám teď na mysli pasáž filmu, kdy mluví o tom, že byl její dceři diagnostikován nádor na mozku.
Ano, to bylo strašně těžké. Tento záběr jsme ukazovali opravdu jen ve velmi úzkém kruhu pod přísnými podmínkami. Ostatně na celém filmu jsme pracovali ve speciálním režimu i vzhledem k politické situaci a k oponentům, kteří byli schopní cokoli využít a vygenerovat z toho kauzu nebo lživé tvrzení. I když jsme šli žádat o granty nebo do televize kvůli koprodukci, dávali jsme si pozor, abychom film veřejně nepromovali tak, že už ho točíme. Nechtěli jsme zbytečně zanášet napětí do politického prostředí a naším cílem bylo, aby to neuškodilo ani prezidentce, ani nám. Bylo zvláštní na něčem intenzivně pracovat, ale příliš to nesdílet ven.
Dostal jste do situace, kdy hrozilo, že se něco odhalí? Nebo kdy třeba hrozilo něco vám?
Ne. Nejnepříjemnější, co jsem zažil, byly protesty antirouškařů během covidu. My jsme samozřejmě nosili roušky, a když jsem šel s nimi něco natáčet, pokřikovali na mě. Nejhůř jsem se cítil na extrémistických demonstracích, z nichž část je zachycená ve filmu. Bylo velmi nepříjemné vidět a sdílet s nimi tu nenávist, kterou ze sebe potřebovali vyřvat.
Když jsem v dokumentu viděla, jak bez studu vykřikují vulgarity o paní prezidentce, musím říct, že mi z toho úplně nebylo dobře. Setkal jste se, kromě těchto událostí, i s hejty na svoji osobu?
To začalo až poté, co jsme zveřejnili teaser. Ale už jsem se za ty roky natáčení vytrénoval. Protože se film vztahuje i k napětí ve společnosti, sledoval jsem kanály lidí, kteří se paní prezidentku nonstop snažili ponižovat. Překvapivě to začalo už před volbami. Pro mě stále nemá logiku, kde se ta intenzita vzala. Několik vlogerů chrlilo úplně obscénní, misogynní narativy a tyto narativy z extremistického okraje pak převzala tehdejší opozice. Takových videí bylo na sociálních sítích spousta a sledovat je bylo velmi nepříjemné. Nezažil jsem to tedy přímo vůči sobě, ale zprostředkovaně. Ponižování, nelidské zacházení a dehumanizace oponenta je, až bych řekl, svého druhu válečný zločin.
Neříkám, že všichni mají prezidentku chválit, ale ta forma a slovník odhalují hluboké kořeny toho, jak tady lidé přemýšlejí. A to je hodně demotivující a smutné. Tito lidé neumí být praktičtí, neumí se aktivizovat a za něco bojovat důstojnými způsoby, které by svědčily 21. století.
Jako dokumentarista jste se zabýval sociálními tématy, politiku jste netočil. Jaký jste měl k politice vztah?
Dobrý. Zdravý vztah občana, který ví, že i na tom, jaká je politická reprezentace, závisí jeho fungování. Je v tom vliv revoluce, kdy člověk pocítil, že žití ve státě je společná záležitost. Jsem aktivní občan a chodím volit. Zažil jsem v 90. letech období, kdy vznikal třetí sektor, a tam se setkávalo hodně pozitivních lidí, kterým záleželo na světě a chtěli ho měnit k lepšímu. Tam došlo i k napojení na občanské sdružení Via Iuris, ve kterém pracovala Zuzana Čaputová.
Znali jste se dobře?
Zdravili jsme se, ale nebyli jsme kamarádi, spíš známí.
Říkala jsem si, že by si asi nepustila do života jen tak někoho s kamerou. Jak moc jste ji musel přemlouvat?
Nebylo to o nějakém přemlouvání. Ještě před druhým kolem prezidentských voleb jsem se jí zeptal, jestli by v případě, že uspěje, k sobě pustila filmaře, kteří by zaznamenávali pět let mandátu. Už tehdy se jí to zdálo zajímavé, ale neřekla hned ano. Pohodlné to není, to říkala i sama ‒ brát ohled na kameru pro ni znamenalo extra energii navíc. Myslím ale, že v tom hrála roli společná zkušenost z třetího sektoru. Ona jako člověk si uvědomuje, že je důležité, aby politici, političky nebyli oddělení od občanů, aby občané měli vhled do toho, jak politika funguje. Domnívám se, že to byl hlavní argument, proč na to kývla.
Neztratil jste iluze o politice, když jste zjistil, jak to tam chodí?
Nahlédnul jsem do politiky v prostředí, které kolem sebe vytvořila paní prezidentka, tudíž je to deformovaný pohled právě tím, že ona je velmi pozitivní, optimistický a konstruktivní člověk, a podobné lidi vtáhla do funkce poradců. Pět let jsem fungoval v příjemném prostředí, nezažíval jsem velké handrkování nebo intriky. Neztratil jsem iluze, právě naopak. Ve mně se posílilo poznání, že je výborné, když politiku dělají lidé, kteří ji vnímají jako službu občanům. Tak to sama paní prezidentka pojmenovala. Děláte to proto, že přemýšlíte nad tématy, která by se ve společnosti dala uchopit lépe, aby se tu lépe žilo. Nezaregistroval jsem u ní touhu po politické moci, spíš jsem měl pocit, jako by jí byla na obtíž, což samozřejmě taky může být problém.
Působila spíš jako opak toho, co si člověk běžně pod politikem představí. Bylo to kromě zkušeností z neziskového sektoru i tím, že je žena?
Myslím, že v tom pohlaví nehraje žádnou roli. To je věc povahy, charakteru. Můžeme ideologicky rozlišovat nějaké politické proudy, a i když s nimi nemusíme souhlasit, je to stále v pořádku, pokud směřují k diskuzím, kompromisu, konsenzu. Pak můžete ještě politiky rozdělovat na populisty a řekněme ty prodemokratické. Ten řez samozřejmě není čistý, někteří se plácají mezi tím. Populismus je velké nebezpečí současné doby a opravdu se netýká toho, kdo je muž a kdo žena, ale neschopnosti ztratit moc, neschopnosti ovládnout touhu po moci. A tehdy uděláte cokoli.
Znakem populismu je například používání lží, polopravd, konstruování problémů, které nejsou problémy, a potom přinášení řešení takových „problémů“. A co velmi nesnáším jako občan, je ponižování lidí ve veřejném prostoru. Populisté své protivníky dehumanizují, lehce za to získávají body a je mi líto, že na to lidé slyší. Film jsem točil i proto, že jsem byl nadšený tím, že paní prezidentka v sobě populismus nemá. Při rozhovorech vůbec nepoužívá nic, co by oponenta zesměšňovalo.
Jak natáčení probíhalo v praxi? Zavolali vás, když věděli, že se bude něco dít?
Natolik mi důvěřovali, a já jsem jim za to vděčný, že jsem mohl kdykoli přijít s kamerou a nemusel jsem nikomu nic vysvětlovat. To je pro mě kompliment. Samozřejmě se to nevztahovalo na interní události. Jestli půjdu točit na nějaké jednání, už se rozhodovalo na místě. Na Slovensku, možná i v Čechách, je to nebývalý přístup. Politik se obvykle tak bojí toho, co kamera zachytí, že ji k sobě radši vůbec nepustí. Někteří se bojí zbytečně a někteří asi vědí, proč se bojí. Paní prezidentka právě tím, že neměla zkušenost z politiky a měla zkušenost z otevřeného třetího sektoru, na to nahlížela trochu jinak, a to je velmi cenné.
Předpokládám, že když se dokumentarista pouští do časosběru o nějaké osobě, doufá, že se objeví dramata a konflikty, aby mu pomohly ve stavbě příběhu. V příběhu Zuzany Čaputové ale bylo těch dramat tolik, že byste si takový scénář nenaplánoval.
Nejzajímavější momenty ve filmech bývají ty, kdy máme možnost sledovat člověka, který je v dilematu nebo něčemu čelí a snaží se to ustát. Tím pádem může být divákovi vzorem, jak něco řešit, nebo neřešit. Když jsme začali točit, nikdo nevěděl, co se bude dít. Možná to mohla být celou dobu selanka. Věci se pak děly spontánně díky historickým okolnostem. Neříkám, že jsem king, jak jsem to perfektně natočil. Naopak jsem měl mnohokrát depresi, že to nestíhám nebo že to neumím dobře natočit tak, aby to bylo srozumitelné. Kamarád, kameraman Martin Kollár mi říkal: „Ty to máš geniální! Tobě to píše sám život.“ A já jsem vždycky nasucho polknul a říkal jsem si: „Hej, do kelu, já vlastně nevím, jestli se to podaří zachytit.“
V hraném filmu mají zvraty ikonickou podobu, k něčemu se schyluje a stane se to v jednom bodě. Skutečnost se ale děje postupně a na více frontách. Například jsme už dopředu věděli, že pravděpodobně začne válka na Ukrajině, noviny psaly o tom, že se u hranic shromažďují vojáci. Když pak válka vypukla, nepřišel chaos, panika, houkání sirén, nic z toho, co známe z filmových schémat. Prezidentka a její tým samozřejmě prožívali napětí, protože museli provést spoustu diplomatických kroků. Ale nebylo to viditelné drama samo o sobě.
Myslím, že se to zachytit podařilo. Film působí dost dramaticky.
To je práce střihačky Jany Vlčkové, která se půl roku snažila z 350 hodin rozmanitého materiálu postavit takové strhující drama. Točili jsme 252 dní a film má nakonec hodinu padesát.
Jedním z nejsilnějších momentů filmu je návštěva papeže na Slovensku a paní Čaputové zrovna v těch dnech umíral tatínek. Zůstáváte v roli dokumentaristy a profesionála odstřihnutého od situace, nebo si dovolíte emoce? Bylo pro vás třeba i nepříjemné ji točit, když pláče?
Nevím, jak to mají jiní lidé, ale já jsem součástí děje. Neříkám, že se mě to dotýká tak jako jí, ale žiju v emoci dané chvíle. Když je to vzrušující a napínavé, je to vzrušující a fascinující i pro mě. Když je to smutné, také cítím tíhu situace. Mám jako filmař špatnou vlastnost: vypínám kameru. Když se něco stane, přestanu být filmařem, zapojím se jako člověk a kameru sklopím nebo ji vypnu. Potom si to uvědomím a zase ji zapnu. Na to jsem musel dávat pozor. Dám ruku do ohně za to, že natáčení muselo být prezidentce častokrát nepříjemné. Viděla mě, viděla kameru, a já když ji držím, ještě u toho cením zuby, muselo to být až zlověstné. Ale film vznikne jen tak, že člověk zapne kameru, všímá si detailů a toho, jak se chováte. Snažil jsem se být empatický, ale jde to trochu proti sobě.
Co říkala na výsledný film?
Není filmem úplně nadšená, protože její pocit a obraz z jejího působení je jiný. Chtěla, aby byl ve filmu ukázaný celý mandát, který byl mnohem pestřejší. Zasazovala se o mnohé pozitivní změny, zajímala se o řešení pro týrané ženy nebo marginalizované skupiny, její velkou agendou byla ekologie. Tyto věci jsou ve filmu buď okrajově, nebo úplně absentují. Jasně, že film zachytává jen část její osobnosti, není to její portrét a není úplně o prezidentování. Je spíš portrétem celé země.
Film by nemohl vzniknout bez prezidentčiny otevřenosti, za to jsem jí velmi vděčný, na druhou stranu je přece jen v roli političky a my jsme se snažili zachovat si odstup. Věřím, že se to nestalo, ale mohlo hrozit, že bychom vytesali mramorový adorativní pomník. Chtěli jsme vyprávě příběh, který nebude pomíjivý a bude zajímat lidi i za několik let. Touha po slušnosti výkonu funkce, jak na konci filmu říká paní prezidentka, je podle mě univerzální vzor, jak se dá politika dělat. To může fungovat, ať je u moci ten, nebo ten.
Bude se paní Čaputová účastnit doprovodných akcí k filmu?
Uvidíme. Zatím ne. Potřebovala si oddechnout a pak odcestovala do Spojených států amerických, kde má přednášky na Stanfordské univerzitě, a nemůže se vrátit. Nebude teď ani na premiéře v Jihlavě, pokud vím. I když je to stále otevřené.
Co byste chtěl, aby film divákům předal?
Paní prezidentka nám ukazuje, že se dá neuhnout a nepřestat být věrný hodnotám slušného chování, se kterými do toho šla. Člověk si může stále zachovat osobní integritu a být tím, kým chce být, a neměnit se jen proto, že to může být politicky nebo jakkoli výhodné. V tom je podle mě poselství filmu. A myslím, že speciálně pro Slovensko může film působit retraumatizačně. Obrovská část populace má odpor k populismu a cítí se velmi frustrovaná. Věřím, že by jim film mohl v té frustraci, ve které teď žijí, pomoct.
Světová premiéra filmu Prezidentka zahajuje 25. října Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava. Do slovenských kin přijde 31. října a v našich kinech ho uvidíme od 14. listopadu.
