Hudební dokument Velký finále PSO, který je čerstvě v kinech, provázejí nadšené ohlasy a skvělá hodnocení. Police Symphony Orchestra z městečka Police nad Metují je na české hudební scéně zvláštní fenomén, který strhává posluchače i podporovatele svou pozitivní energií. „Jsme fakt nadšenci,“ vysvětluje Petra Soukupová. „Je neuvěřitelné, že to lidi pořád dělají bez nároku na honorář a že se v dnešním světě tolik lidí něčemu věnuje, aniž by za to něco měli, kromě dobrého pocitu.“
Zaujalo mě, že film Velký finále PSO je nevhodný mládeži do 12 let. Proč?
Protože se tam občas vyskytnou vulgární slova. (směje se) Ale nemyslím si, že je to jenom kvůli tomu. Spíš asi pro pochopení příběhu filmu, který není jen o hudbě, ale i o dospívání. Dítě 12 plus už tuto lidskou linku vnímá a vstřebá.
Kdo je ideální divák vašeho filmu? Pro koho jste ho točili?
Dominik Kalivoda, režisér, říká podle mě správně, že to je pro všechny generace. Myslím si, že je to univerzální příběh o odvaze, jití si za svými sny a o tom, že všechno, co děláme, má svoje plusy a mínusy. Každý si tam najde osobní téma, které řeší nebo řešil. Film nejen že sleduje největší projekty orchestru, ale mapuje taky období dospívání, kdy člověk řeší, jestli koníček, který miluje, udrží i dál. O to silnější to je, že nejde o hraný film, ale autenticky zaznamenaný dokument. Zároveň není natočený jako běžný dokument, kde by lidi měli čekat mluvící hlavy. Nedávno diváci po projekci říkali, že vůbec neměli pocit, že by koukali na dokument, ale spíš na film.
Píše se o vás, že jste soubor amatérských hudebníků, ale kvantum práce, kterou odvádíte, musí být obrovské. Neděláte to už profesionálně?
Orchestr a sbor zůstává nadšenecký, dobrovolnický a musí to tak zůstat. Ale před rokem a půl jsme díky podpoře Královehradeckého kraje začali profesionalizovat organizační tým, protože už to nebylo udržitelné. Příběh filmu končí závěrem roku 2022, kdy jsme stáli na křižovatce a říkali si, že se buď něco zásadně změní, nebo to ukončíme, protože dělat to ve volném čase po večerech už nejde.
Orchestr jste zakládala v patnácti letech s bratrem, který je o tři roky starší. S jakými představami jste do toho šli?
Vidinu, že dáme dohromady velký orchestr, který vyprodá Lucernu, asi nikdo na začátku neměl. Prostě jsme chtěli mít orchestr a hrát, co se nám zlíbí. Jenže jsme vůbec netušili, co to obnáší. To jsme se učili postupně. Naše počáteční naivita ale možná právě umožnila, aby to celé vůbec vzniklo. Tenkrát před čtrnácti lety jsme ani nevěděli, jaké je klasické obsazení symfonického orchestru, proto ani klasické obsazení nemáme. Díky tomu ovšem můžeme hrát jakékoli žánry, nejen klasiku, ale třeba i filmovou hudbu. Říkáme, že jsme taková symfonická kapela, na pankáče mezi symfoniky. Doteď hrajeme, co se nám líbí, nikdo nám nic nezadává, a děláme si věci po svém.
Hrajete i současné hity, třeba od Billie Eilish. Je kvůli autorským právům problém takové skladby získat?
Když se hrají na živých koncertech, není to problém. Problém by nastal, kdybychom je chtěli vydávat. Stejně jako když jsme je chtěli použít do filmu. Film musel být celý „vyklírovaný“ s vydavatelstvími, nebylo to jednoduché a stálo to hodně peněz.
Kolik vás kdy v orchestru bylo nejvíc?
Nejvíc je nás teď, zhruba 150, ale pořád se to mění. Vedle symfonického orchestru máme už dva roky i pěvecký sbor a k tomu taky skupinu psoborců a psoborkyň, což jsou dobrovolníci, kteří pomáhají se vším okolo, staví stage, vaří…
Přemýšlela jsem, co mají psoborci společného se psy. Ale ono to spíš vychází ze zkratky vašeho názvu PSO.
Máme takové „spešl“ názvy. I jméno orchestru je zmatečné. Nejsme policejní, což si lidi častokrát myslí. Jak jsme byli mladí, tak jsme to úplně nedomysleli, ale každý si to zase zapamatuje.
Abychom to vyjasnili, čtete se tedy česko-anglicky „Police symfony orchestra“.
Ano, není to dobře ani česky, ani anglicky, ale je to tak. Přejmenovat to nemůžu. Myslím, že název krásně vystihuje podstatu ochestru: nevyzpytatelnost.
Zahráli jste si s řadou známých jmen. Pochlubte se, s kým?
Hráli jsme s Martou Kubišovou, Ondrou Rumlem, Dashou, s Honzíkem Cinou, Bárou Polákovou, vystupovali jsme se členy baletu Národního divadla, Divadla Járy Cimrmana nebo Losers Cirk Company. A samozřejmě s francouzskou zpěvačkou Zaz, což je vidět ve filmu.
Jak jste se k ní dostali?
S tím nám pomohl kamarád Michal Šimon, který bookoje zahraniční umělce. Se Zaz se to dobře sešlo časove a potkalo se i víc momentů, která vzájemně zafungovaly. Chtěli jsme ji dostat na Smetanovu Litomyšl jako tajného hosta a to se podařilo.
Ve filmu padl nápad oslovit Paula McCartneyho, toho jste taky zkoušeli?
Řešili jsme to, ale asi by se to nepodařilo v tak krátkém horizontu půl roku, i honorář by byl někde jinde.
S kým ze světových hvězd byste rádi vystupovali?
Máme dlouhý seznam, na kterém jsou třeba držitel Grammy Jacob Collier, kapela Coldplay, zpěvák Harry Styles nebo zpěvačka a skladatelka Raye, která se podílela na hudbě pro Beyoncé nebo Johna Legenda. Samozřejmě bychom se nezlobili ani za Paula McCartneyho. (směje se)
Nedáváte si malé cíle, máte to tak celoživotně?
Nesnili jsme o orchestru, který bude jednou vyprodávat Lucernu, spíš mám pocit, že nápady a sny přicházejí spontánně a plní se postupně. Spousta snů ale zůstala nesplněných. Nemyslím, že se každý sen musí splnit. Ale třeba zahrát si s Coldplay by bylo skvělý.
Co vlastně říkali rodiče, když jste se jako náctiletí rozhodli založit orchestr. Podpořili vás?
Myslím, že to je právě ten dar, který jsme s bráchou dostali. Máme kolem sebe spoustu dospělých, kteří nám fandili. Mamka nás přivedla k hudbě. Když jsme taťkovi poprvé říkali, že chceme zakládat orchestr, odpověděl nám: „Tak ukažte, co ve vás je.“ Neměl žádnou skepsi, nerozmlouval nám to s tím, že jsme se zbláznili. Myslím, že teď jsou rodiče určitě pyšní. Nikdo tehdy netušil, kam to dopluje.
Kromě vedení organizačního týmu máte v orchestru na starosti taky financování. Jak se u nás shánějí peníze na kulturu?
Je to složité. Obecně ještě v České republice není rozvinutá filantropie tak jako v anglosaských zemích, ale jsem vděčná za to, že máme spoustu firem a dárců, kteří nás dlouhodobě podporují. A přibývají, to musím zaťukat. Myslím, že máme dobře nastavené vícezdrojové financování a je unikát, jak se nám daří orchestr financovat z veřejných zdrojů, vlastních a soukromých. Věřím, že orchestr má smysl a každá koruna, která k nám dojde, je třikrát obrácená, než se pustí dál. Dokážeme udělat hodně muziky za málo peněz.
Přitom ještě výtěžky z koncertů dáváte na dobročinnost.
Děláme speciální benefiční akce a podařilo se nám vybrat dohromady už přes 3,2 milionu korun. Od příštího roku bychom rádi koncept změnili tak, aby z každého koncertu šlo něco na oblast, kterou teď hledáme. Chceme otvírat témata, která jsou blízká naší generaci, ať už je to příroda nebo problémy mladých lidí v dnešním zahlceném světě.
Působíte pozitivně, plná energie. Měla jste přece jen nějaké období, kdy vás to štvalo a přemýšlela jste, jestli jdete správnou cestou?
Podle mě je to přirozené. Dvakrát jsem si říkala, jestli se na všechno nevykašlat, jestli jsem pro orchestr ještě přínos, ale zatím si myslím, že ještě jo. Myslím, že není na světě nic, co by bylo jen pozitivní, a je důležité zažívat i těžké chvíle, aby si člověk uvědomil, kde je jeho místo.
Kde vás uslyšíme naživo?
V sobotu 7. září máme v Litomyšli projekci s koncertem v rámci oslav města. Film se totiž zčásti odehrává v Litomyšli, režisér i náš sbormistr jsou z Litomyšle. Letošní rok budeme končit v Rudolfinu, které už je vyprodané. Ani nevím, jak se to stalo. A pak až příští rok, protože teď se věnujeme hlavně filmu. První vlaštovky koncertů z roku 2025 už jsou na našem webu.
