„Nejraději mám sbírky, které nesou nějaké téma. Lidé se díky nim něco dozví a pomoc se řetězí,“ vysvětluje Čestmír Horký, ředitel Nadačního fondu pomoci a dárcovské platformy Znesnáze, kde aktuálně běží okolo 250 sbírek. „Pomoc druhým mě uspokojuje. Spousta lidí chce něco změnit a najít smysluplnou práci. Mám štěstí, že mě obojí provází celý život.“
Už jako malý jsem vnímal rozdíly mezi těmi, kdo peníze mají, a kdo nemají. Maminka byla samoživitelka a měla dvě práce, aby nás se sestrou uživila. Ovlivnilo mě i to, že jsme si brali domů na hlídání děti z dětských domovů. Jako kluk jsem byl rebel a rváč, což mělo za následek spoustu úrazů: zlomené ruce, nos, vybité zuby… Proto jsem chtěl být doktor. Na gymplu jsem pak zjistil, že se dá studovat obor sociální práce. V tom jsem viděl smysl. Věděl jsem, že jako chlap můžu mít v převážně ženském kolektivu výhodu a využít i toho, že mě baví technologie, že jsem důrazný a umím prosadit to, co je právě potřeba. Chtěl jsem věci měnit, budovat a přinášet inovace.
Cesta Znesnáze
Pracoval jsem jako krajský koordinátor terénní sociální práce v Královéhradeckém kraji, kde jsme se věnovali převážně romské menšině ve vyloučených lokalitách. Jenže jsem zjistil, že když chci v práci prosazovat změny, můžu narazit na šéfa, který s tím nemusí souhlasit. A tak jsme s kolegyněmi v Hradci Králové založili vlastní neziskovku Aufori. Dnes zaměstnává třicet lidí a je velmi úspěšná. Na postu ředitele jsem fungoval až do roku 2018, ale paralelně jsem už pracoval pro sociálního inovátora Karla Janečka. Nebo spíš s Karlem Janečkem.
Setkáním s ním se pro mě vše změnilo. V roce 2013 jsem nastoupil do vedení jeho Nadačního fondu pomoci. Začali jsme pomáhat obětem iracionální byrokracie, všechnu pomoc tehdy financoval Karel. Pak přišel marketér Jakub Horák a řekl: „Ty vole, vy děláte skvělý věci! Otevřete to veřejnosti, ukažte jim ty příběhy a oni vám můžou přispívat.“ A tak vznikla Znesnáze. Ovšem cesta k její realizaci byla dlouhá.
Veřejnou sbírku může podle zákona pořádat pouze právnická osoba, tedy neziskovka nebo firma. Všechny výzvy a transparentní účty, které na sociálních sítích zveřejňují lidé pro známé a blízké, jsou šedá zóna. Takhle by se to dělat nemělo. Začaly se totiž objevovat podvody a nesmyslné sbírky. Založení veřejné sbírky je proces na dva až tři měsíce, musíte na krajský úřad, dodat všechna potvrzení, založit speciální sbírkový účet a každý rok sbírku vyúčtovat podle pravidel.
Hledali jsme způsob, jak umožnit lidem založit veřejnou sbírku, aby to bylo transparentní a rychlé, aby dárci měli jistotu a dostali potvrzení o daru, a žadatelé nebyli v hledáčku finančního úřadu a pronásledováni hejty lidí, kteří jim nevěří. Aby všichni věděli, že když běží sbírka na Znesnáze, je ověřená, bezpečná a profesionálně zajištěná. Znesnáze byla první platforma v Česku, která tento systém pro fyzické osoby postavila. Ostatní to od nás pak okopírovali.
Neseriózní sbírky kazí pověst
V současnosti si na našich webových stránkách založíte on-line sbírku, která se může spustit v řádu několika minut. Komplikovanější případy pak v řádu několika dní. Žadatel musí doložit, že má skutečně problém a nelze ho řešit jinak. Sociální pracovníci kontrolují jeho zdravotní zprávy, životní situaci… Třeba mu řeknou, že nepotřebuje sbírku a má se obrátit se žádostí o dávky na úřad práce. Nebo má jít pracovat. To lidi samozřejmě neradi slyší. Mohou pak zkusit stránky, kde se jich tolik vyptávat nebudou. Jenže je to tak trochu klamání dárců, protože často posílají peníze někam, kam by ani nemuseli.
Dnes už mnozí chápou, že sbírky na Znesnáze jsou prověřené a důvěryhodné. Vzpomeňte si na nedávnou kauzu kolem úmrtí psychologa Radka Ptáčka. Kamarádi vdovy, jejíž manžel spáchal sebevraždu, založili na jiné platformě sbírku na 10 milionů korun. Posléze se tak vysoká částka ukázala jako neopodstatněná a rázem byla na světě obrovská aféra. U nás by sbírka v takové podobě nemohla projít. My máme na žadatele vyšší nároky, jsme drazí a díky tomu kvalitní. A v tom neustoupíme ani o píď. Vrací se nám to, protože spolupracujeme se seriózními partnery a zpětná vazba hovoří v náš prospěch.
Na frontě mezi vojáky
Myslím, že jsem si už prošel vyhořením. Několikrát jsem si dokonce myslel, že odejdu, ale ten projekt je velký a vždycky nás nakopne. Každý den děláme něco jiného. Baví mě, kam se všude můžu dostat a s jakými lidmi můžu spolupracovat. Když začala válka na Ukrajině, vezli jsme s Lilií Khousnoutdinovou na hranice humanitární pomoc. Letos jsem jel na Ukrajinu s Vasylem, který v Česku založil nejúspěšnější sbírku pro ukrajinské vojáky. Včera jsem byl v azylovém domě za maminkou, jejíž čtvrté dítě se narodilo s Downovým syndromem. Teď se chystáme do Kalábrie, kde blogerka „Zlomatka v Itálii“ staví útulek pro opuštěné psy. A ještě máme slony na Srí Lance. Ale tam nevím, jestli pojedu. (směje se)
Mýty o nezisku
Řada lidí se domnívá, že nezisk je oproti práci v korporátu vlastně pohoda. Mezi neziskem a byznysovou sférou je ovšem tenká linie. Další mýty způsobují, že lidé neziskovkám nevěří. Jsou přesvědčení, že pracovníci v neziskovkách jsou přeplacení, což je absurdní, a že jsou financovaní z jejich daní. Nechápou systém neziskovek. Pochopí ho, až ho sami budou potřebovat, ale nemám sílu je přesvědčovat. Neziskový sektor je obrovský segment, který v Česku pomáhá desítkám tisíc lidí.
A co by měli vědět ti, kteří u nás chtějí pracovat? Zájemce musí mít vyšší odborné nebo vysokoškolské vzdělání v oboru sociální práce, na to jsem pedant. Škola vám dá orientaci v sociální politice a v tom, jak funguje stát v pomoci lidem. Jen tak můžete práci dělat rádi, odborně a zároveň srdcem. Být pouze srdcař totiž bohužel nestačí.
Nepoužívám spojení „dream job“. Pod tím si společnost představí, že ležím s notebookem na Tahiti. U nás je to spíš „meaningful job“. Proto tady lidi chtějí pracovat. Hledají něco, co má smysl. A já mám štěstí, že to dělám celý život. To si myslím, že nás drží. Je to náročné, ale máme krásný cíl. Na začátku je plačící holčička a naším cílem je, aby se na konci usmívala. A dárci k tomu mohou přispět svojí stokorunou. My prostě nemůžeme vyhořet, protože těch lidí, kteří nás potřebují, je obrovské množství.
