Je vždy perfektně sladěná, energická, extravagantní a odvážná ve všech směrech. Za její krásnou tváří, syrovými skladbami bez příkras a na naše poměry kontroverzním vystupováním ale lidé často nevidí její opravdovou osobnost. Úspěšná rapperka, zpěvačka a influencerka Šarlota Frantinová si s námi povídala o tom, jak bojuje proti negativním reakcím, co pro ni znamená slow fashion nebo proč rodiče píší petice, aby nemohla jejich dětem předávat zkušenosti o pohlcující době Instagramu.
Je těžké najít hranici mezi tím, jak být sexy, nebo už působit vulgárně?
Myslím, že vše spočívá jen v tom, jaké má člověk cítění. Třeba moje chování, a i tvorba občas vulgární jsou, ale všichni, co mě znají, vědí, že nejsem vulgární člověk. A to je to podstatné. I proto se dokáži vhodně obléknout na určitou akci. Moc dobře si uvědomuji, kdy si mohu dovolit víc, nebo kdy se zase naopak držet při zemi. Přesto, že jsem tedy rebel a pankáč, neustále se snažím hledat rovnováhu. Ale samozřejmě se vždycky objeví nějaká žena, která je šokovaná, že na akci, kde je většina ostatních v šatech, já přijdu v barevném overalu. Já už jsem si ale zvykla na to, že cokoliv v životě udělám, se rozhodně nebude líbit všem. Je pro mě tedy důležité především to, abych se cítila dobře já sama. Musím ale říct, že se často setkávám i s tím, že mi lidé říkají, že si určité extravagantnější modely neumí představit na někom jiném než na mě, že na druhých by to odsoudili, zatímco na mě to přijmou, protože ke mně podobné kousky sedí.
Většinu oblečení sháníte po sekáčích, takže slow fashion vám asi není cizí…
Ano. Tuhle otázku jsem v sobě začala řešit po mé účasti v reality show Zlatá mládež, kdy mě naprosto šokovaly pracovní podmínky obuvnických dílen v Indii. Ale nelíbí se mi, když se z podobných věcí stane trend. Myslím totiž, že by si k takovým rozhodnutím měl dospět každý sám za sebe a nepodléhat tlaku okolí nebo tomu, že na Instagramu někdo hlásá, co by se mělo a nemělo. Podobně je to i s plasty. Až když si člověk sám uvědomí, že to vnímá jako problém, dokáže podle svého přesvědčení fungovat i v běžném životě, nejen poučovat a kázat na sociálních sítích. Takže k mé profesi sice opravdu patří neustále točit oblečení a často si dokonce nevezmu na sebe nějakou věc víc než jednou, ale vždycky se snažím s každým kouskem nakládat zodpovědně a pečlivě. Třeba ho pošlu dál, dám ho na bazar nebo charitu. Také si ukládám veškeré materiály, různé stužky a podobné věci, z nichž pak dokážu vyrábět další modely. U mě nepřijde nic na zmar, pořád recykluju. Akorát se tím nemusím všude chlubit.
Vadí vám tedy například influenceři, kteří ostatní na sociálních sítích stále dokola o něčem přesvědčují?
Ano, protože jsem i mezi svými známými zaregistrovala, že si najeli na nějaký systém, který je podle nich jediný správný, a kdokoliv se neřídí podle jejich šablony, v jejich očích klesne. Občas mi přijde, že žijí v přesvědčení, jako kdyby snědli veškerou moudrost světa. Samozřejmě každý může říct svůj názor. Ale to, zda ho někdo bude následovat, je jen jeho osobní rozhodnutí. A mě ten pomyslný vykřičník nad podobnými tématy dost irituje. Myslím, že do mládeže by se věci neměly cpát tímto způsobem.
Vy sama se mladé lidi snažíte vést k tomu, aby je právě například Instagram nepohltil …
Chci jim totiž ukázat, že by se měli soustředit na svoje životy. Instagram je totiž sice takový náš deníček, ale je důležité soustředit se na vlastní prožitky a nesnažit se žít životy jiných lidí. Několikrát si mě na vyžádání ředitele pozvali i školy na přednášku v rámci moc hezkých akcí, což jsou vždycky hrozně příjemná setkání. Na druhé straně jsou ale pak i situace, kdy je domluvená beseda, a nakonec se musí na stížnosti nebo petice většiny rodičů zrušit, jelikož si nepřejí, aby se s jejich dětmi bavil člověk, jako jsem já. Musím se v životě prát s hodně velkými problémy, o kterých často lidi vůbec netuší, protože nemám potřebu stěžovat si na veřejnosti. Jen je smutné, že kvůli mému obalu a prezentaci mnozí absolutně nepřipouští, že mám zkušenosti a myšlenky, které by třeba mladým lidem mohly pomoct.
Ale působíte spíš jako člověk s hroší kůží než jako něžná dívka, která by se z negativních reakcí hroutila…
Já mám od všeho kousek. Na veřejnosti sice působím sebevědomě, ale stejně tak je ve mně i křehká stránka. Tu zná asi nejlépe můj partner, protože je mi v těchto situacích nejblíž a pomáhá mi se z nich dostávat. Stejně, jako vnímám dobré energie, tak vnímám i negativní, jsem taková houba, které záleží na lidech, což je v mojí branži docela problém. Většinou se totiž mají lépe ti, kterým je všechno jedno. Jenže já jsem srdcař, který rád dělá věci tak, jak je ctí. Na druhou stranu ale myslím, že právě to je jeden z důvodů, proč se mnou lidi rádi pracují. Jsem totiž sice ostrá a striktní, ale řeknu všechno narovinu. Dneska už vím, že být sama sebou je to nejlepší, co můžu udělat. Vidím totiž, že to má smysl, že nestagnuju a posouvám se díky tomu dál. Pocity zranitelnosti ale stejně samozřejmě mám, většinou je to kvůli lidem, častokrát mi dokáží hodně ublížit. Navíc jsem analyzátor, který o věcech hodně přemýšlí, a mnohdy si říkám, co se lidem mohlo stát, že je v nich tolik nenávisti a zloby. Ale naučila jsem se poznávat sama sebe a přijímat se. Dost mi pomohly knihy týkající se ezoteriky.
A nevadí vám neustálé nálepkování a zdůrazňování, že jste jediná žena na české rapové scéně?
Nic s tím neudělám, protože je to vlastně pravda. Uplynula strašně dlouhá doba, co jsem to říkala do jednoho z prvních rozhovorů a na scéně se od té doby nic nezměnilo, čemuž se vlastně ani moc nedivím, protože málokdo zvládne psychickou stránku. Ten tlak ze všech stran je tak obrovský, že lidé často nechtějí jít s kůží na trh. Vědí totiž, že jakmile se dostanou do téhle branže, budou mít každý den s někým problém, stejně jako já.
Jak takové negativní situace řešíte?
Mám obrázek, který mi pomáhá oprostit se od nepodstatných věcí. Je na něm namalovaný kruh a kolem něj věci, na nichž záleží, jako třeba moje názory a přání. No a pak také to, co není absolutně moje starost, jako činy a představy ostatních nebo co si o mě kdo myslí. Jako společnost totiž dáváme zbytečně velkou váhu názorům ostatních, což nás blokuje ve vytváření toho, co máme rádi. Často vidím, jak malé děti tlumočí myšlenky jiných jen proto, že nechtějí vybočovat z řady.
Kde se ve vás vlastně bere motivace posouvat se dál? Přeci jen, konkurenci u nás moc nemáte…
Třeba na Slovensku ženy v rapu jsou, ale já je jako konkurenci neberu. Vlastně pokaždé, když se nějaká objevila, byla jsem ráda, že budu mít alespoň s kým tvořit. Chlapi se mnou totiž kvůli mé extravagantnější osobě moc dělat nechtějí. Mají mě sice rádi, ale bojí se, že kdyby se mnou nahráli skladbu, tak je jejich fanouškovská základna odsoudí. Já si tedy spíš občas říkám, že když jsem tady jediná, tak to nesmím vzdát, že musím být tím bojovníkem, i když se objevují situace, které mě položí a já si říkám, že už mě to nenaplňuje ale ničí. Cítím se prázdná a vyhořelá. Jenže potom přijdou chvíle, kdy vidím, že jsem pomohla dětem jen tím, že jsem jim něco řekla a jednou jedinou větou je dokázala namotivovat. Opravdu věřím, že lidem, kteří nemají silnou psychiku, zvládnu pomáhat, že to je můj úděl. Moje životní mise, kterou beru jako dar.
