Kam byste se chtěli vydat, kdybyste věděli, že se blíží vaše poslední dny a sami už se nikam nedostanete? „Většina přání je poměrně skromná: podívat se na místo, kde jsem se seznámil s partnerem, nebo kam jsem jezdil, když jsem byl mladší,“ říká Igor Kytka, spoluzakladatel Sanitky přání, která bezplatně plní poslední touhy klientů dlouhodobě upoutaných na lůžko nebo v terminálním stadiu.
„Bylo to v zimě, v lednu, venku ohromná chumelenice. Nevěděl jsem, kde je horizont a kde začíná silnice. Vezli jsme pána, který pobýval v jednom centru, domů na Vysočinu, kde na něj čekala rodina. V malinkém obýváku bylo asi patnáct lidí a my jsme ho tam donesli na nosítkách, aby mohl být ve známém prostředí,“ vzpomíná Igor Kytka na první přání, které jeho projekt plnil. „Rodina nám po čase dala vědět, když zemřel. Byli moc rádi, že se to setkání podařilo uskutečnit. Zpětná vazba o odchodu klienta, byť to není nic, z čeho bychom měli radost, je pro nás důležitá. Kruh se uzavře.“
V Česku žijí tisíce lidí, kteří mají pohyblivost omezenou natolik, že se bez pomoci nedostanou mimo svůj domov nebo zařízení, v němž jsou umístěni. Jak dlouho tu ještě budou? Měsíce? Roky? Izolace a beznaděj mohou jejich stav dále zhoršovat. Pak jsou tu lidé, kteří vědí, že už jim příliš času nezbývá. Sanitka přání vznikla proto, aby se pokusila takovým lidem udělat radost, alespoň jednou, možná naposledy. Tato sanitka ovšem na rozdíl od záchranky nejezdí rychle. Nemusí spěchat, nezachraňuje životy. „Jednou z podmínek, abychom klientovi přání splnili, je to, že naši službu musí potřebovat. Tedy, že se nemůže přepravovat běžnými dopravními prostředky a potřebuje obvykle lůžko nebo nosítka,“ vysvětluje Igor Kytka.
Většina klientů je v seniorském věku, služba je nicméně otevřená lidem všech věkových kategorií. Tou nejmladší byla nemocná pětiletá holčička toužící po letu balonem. Pro Igora Kytku to byl nejemotivnější zážitek, který ho během více než dvouletého provozu Sanitky přání potkal. „Mám syna v podobném věku, proto je pro mě těžké představit si, že bych byl v situaci jejích rodičů,“ vysvětluje.
Měnit zajeté pořádky
Od dětství má v sobě touhu vytvářet něco nového a měnit zajeté koleje. Profesí je psycholog a věnuje se inovacím a designu služeb. Pomáhal s vylepšováním procesů v několika neziskových organizacích a díky tomu se dostal do kontaktu se sociálními službami a pobytovými zařízeními. Když mu pak jeden známý vyprávěl o nizozemské sanitce, která plní přání nemohoucím lidem, projekt ho nadchl a rozhodli se ho u nás společně rozjet.
Sanitka přání dnes sdružuje okolo tří desítek dobrovolníků. I tak na Igora Kytku zůstává plno práce, jíž věnuje několik desítek hodin měsíčně. Řeší fundraising, administrativu, komunikuje s médii, stará se o prezentaci projektu na sociálních sítích, veletrzích či festivalech, někdy se účastní i samotných přání. „Pro moji rodinu je to asi hodně náročné, ale mám dvě malé děti, které Sanitku přání znají. Byla za nimi i ve školce, takže věřím, že pro to snad mají pochopení,“ myslí si.
„Pro spuštění Sanitky přání v České republice byly kromě vyřešení legislativních požadavků klíčové dvě věci. Jednak skvělí dobrovolníci, kteří mají velkou míru empatie, jednak důvěra nejen laické veřejnosti, která si nás objednává, ale i té odborné, tedy pracovníků domovů, hospiců a nemocnic, odkud klienti vyrážejí, pokud nejedou z domova. Je pro nás důležité, aby věděli, že vše proběhne v pořádku a na profesionální úrovni,“ říká.
Nečekat na poslední chvíli
Jsou to právě zástupci hospiců či nemocnic, kteří už službu po dobrých zkušenostech doporučují příbuzným klientů nebo ji třeba sami objednávají. Igor Kytka ale apeluje na to, aby to vždy bylo po domluvě s dotyčnými a ne jako překvapení. Také by se přimlouval, aby s objednávkou sanitky nečekali až na dobu, kdy se pacientův stav zhorší natolik, že už si přání dostatečně neužije nebo jeho splnění nebude možné. „Nutně netrváme na tom, aby člověk byl v terminálním stadiu, protože víme, že to s sebou nese další zátěž,“ podotýká.
„Praxí se ukazuje, že si většina lidí přeje skromné věci. Protože se nemohou hýbat, tak se třeba jenom chtějí s někým potkat v jiném prostředí než v nemocnici nebo v domově. Jezdíme s klienty na setkání s přáteli, s rodinou, na oslavy, svatbu, pohřeb, vozíme je domů, na chalupu, na zahrádku, do kostela. Byli jsme i na fotbale,“ vypočítává.
„Práce na tomto projektu mě naplňuje a taky se tím mění můj pohled na život a na smrt. Vždycky jsem si myslel, že v důchodu bude člověk ležet v Portugalsku na pobřeží, pít drink a užívat si zaslouženého stáří. Potkáváme se ale i s klienty, které nečekaně zasáhla nějaká agresivní forma nemoci, jejich stav se enormně zhoršil a vyhlídky na uzdravení jsou často velmi malé. Pak si člověk říká, jestli se toho stáří dožije nebo v jakém stavu. A jak vlastně ten svůj život žije teď – co chce a co nechce dělat.“
Nemůžu se nezeptat, jaké by bylo jeho poslední přání. „Věřím, že budu schopen s rodinou dojet k moři, na útes, pozorovat vlny a chvíli tam pobýt. A kdyby byla moje situace horší, poprosil bych je, aby mě vzali kamkoli do lesa.“
Sanitka přání v datech
Vznikla v roce 2022. Tehdy to byla první služba svého druhu u nás a počet splněných přání už se od té doby přehoupl přes sto. Do jejich plnění se zapojilo přes čtyři sta lidí a Sanitka přání získala více než třicet pět tisíc podporovatelů a fanoušků. V červnu se díky sbírce na Donio.cz podařilo vybrat přes sedm set tisíc korun na druhou sanitku.
Vzor z Nizozemska
Stichting Ambulance Wens, která byla pro českou Sanitku přání vzorem, působí v Nizozemsku od roku 2007. Pomáhá v ní 270 zdravotnicky vyškolených dobrovolníků. K dispozici mají přibližně osm sanitek, proto dokážou reagovat rychleji na poptávku klientů a plnit přání prakticky z hodiny na hodinu. Z Nizozemska se myšlenka plnění přání umírajícím a dlouhodobě nemocným rozšířila do celého světa.
