Za unikátním projektem, který zaplňuje bílá místa v začátcích života odložených miminek, stojí Martina Wojtylová Opava. Kufříkem vzpomínek na první dny života vybavila už 2176 miminek.
O tom, že některé děti jdou do života samy už od narození, se Martina Wojtylová Opava dozvěděla v roce 2011, když byla těhotná se svým prvním synem. Ve vinohradské nemocnici jí tehdy staniční sestra Michaela Chmelařová řekla o odloženém dítěti u nich na oddělení. „Do té doby jsem slyšela jenom o babyboxech, ale nikdy jsem neslyšela o tom, že by se na porodních sálech odkládaly děti nebo že by hned po porodu maminky utekly. Pro mě jako pro těhotnou ženu to byl šok,“ vzpomíná. Šokem pro ni bylo i to, že jen ve FN Královské Vinohrady mají do roka zhruba 25 takových případů. Celorepublikově se pak dostaneme až na 500 dětí ročně.
Martina Wojtylová Opava cítila potřebu něco s tím udělat, ale péče o prvního syna provázená brzkým narozením dcery ji zaměstnala natolik, že se k myšlence na dobročinné aktivity vrátila po dalších čtyřech letech. Pak ji však zbrzdila nečekaná rána. „Když už jsem cítila, že se můžu trochu nadechnout, vážně mi onemocněl manžel, a to jsem si myslela, že už nemůžu dělat opravdu nic. Že už budu jezdit jenom mezi dětmi, nemocnicí a prací, abychom to vůbec utáhli,“ popisuje sled událostí. Naštěstí se muž poměrně brzy uzdravil a oba cítili touhu poděkovat personálu Thomayerovy nemocnice a vrátit do společnosti dobro. „Byli jsme plní naděje do dalších dní a chtěli jsme ji pomáhat šířit dál. Jen jsme oba věděli, že to nebude v oblasti onkologie.“ Martina si vzpomněla na Michaelu Chmelařovou a zrodil se Život v kufříku.
Samy a bez pomoci
Na začátku Martina pátrala po tom, co matky vede k tomu, aby opustily své čerstvě narozené děti. „V Praze mi sestřičky řekly, že jde o ženy se závislostmi na alkoholu nebo na drogách. Na jižní Moravě často jde o anonymní porody. Na konferenci v jižních Čechách jsem se dozvěděla, že největším problémem je, když se ženy ocitnou úplně samy a bez prostředků – muž je opustil a rodina se na ně vykašlala. Nevěděly co dál. Jediné, co věděly, že budou muset udělat, bylo odložit dítě. Bývají to maminky v sociální tísni, mívají základní nebo učňovské vzdělání, ale jde o situace, do kterých se může dostat asi každá žena. Trápí mě, že tu chybí podpora matek, které se nemají kam obrátit. SOS vesničky i azylové domy jsou plné a sociální pracovnice vhodně nereagují na to, když se maminka dostane do úzkých a potřebuje se s miminkem někde na chvíli schovat.“
Bez maminky, ale s láskou
Projekt Život v kufříku všem odloženým dětem, ať už na porodním sále, či do babyboxu, daruje kufřík, který dokazuje, že o děťátko někdo pečoval s láskou, i když to nebyla biologická maminka.
Kufřík od tradiční české firmy Kazeto, který u nás nosívají děti na výtvarnou výchovu, byl zvolen jako praktická schránka na poklady a symbol dětství. S projektem ho ale osudově pojí ještě jeden, ne příliš známý fakt. Zakladatel Kazeta továrník Karel Zejda byl sám odložené dítě…
Originální kufřík je ozdoben koláží obrázků, které nakreslily děti z pražské Základní školy Eden. Do projektu je zatím zapojeno 62 českých porodnic, kam nadační fond dodává kufříky se základní výbavou zcela zdarma. Kufřík mohou zdarma získat také pěstouni. Na stránkách projektu si ho ale můžete koupit i vy jako formu podpory.
Nejcennější fotka
„Nejdůležitější jsou vzpomínky z prvních dnů po narození. Sestřičky na novorozeneckém oddělení sem dávají první otisky ručiček, nožiček, kartu z postýlky se jménem a s váhou, první lahvičku nebo dudlík, často připojují přáníčka od primáře nebo sestřiček. Fotí se miminko, kdo o něj pečoval, kdo ho koupal, kdo ho poprvé krmil, a fotky se ukládají do alba, které jsme nazvali Moje cesta začíná,“ vyjmenovává zakladatelka projektu.
Do kufříku se dávají také kabátek, čepička a ponožky, které pletou babičky-dobrovolnice z celé republiku. Kufřík pak cestuje spolu s dítětem, které třeba ještě několikrát změní místo pobytu. Může jít do kojeneckého ústavu, k pěstounům a nebo, pokud má to štěstí, přímo do adoptivní rodiny. Ti, kteří se o něj starají, pak doplňují skládačku jeho hmatatelných vzpomínek například prvními vlásky a zoubky, oblíbenou hračkou, suvenýry z výletů a dalšími drobnostmi.
Někdy se podaří do kufříku umístit také cennou památku – fotku biologické matky nebo vzkaz od ní. „My i pěstouni bychom byli rádi, aby tam fotka od maminky byla, protože dítě se po ní později samozřejmě ptá. Ale podaří se to málokdy. Je to třeba jedna maminka z deseti. Ne vždy jsou maminky takhle vědomé, aby jim docházelo, že je jejich vzkaz opravdu důležitý,“ uvádí Martina.
Během osmi let fungování projektu se vrší pozitivní zpětné vazby a vznikají osobní vztahy. „V komunitě přechodných pěstounů a osvojitelů už jsme známější a vracejí se za námi i adoptivní rodiče. Když pak v realitě vidíme šťastné životní příběhy odložených dětí, víme, že je to přesně ten důvod, proč naši činnost děláme.“
Co na to stát?
Martina je první oceněnou v šesté řadě projektu Laskavec, v němž Nadace Lilie & Karla Janečkových odměňuje lidi, kteří šíří dobro. Unikátního projektu, který nemá v Evropě obdoby, si všiml také Evropský parlament a Martina si 7. listopadu pojede do Bruselu pro Cenu evropského občana. Ocenění by však podle ní zasluhovali spíše přechodní pěstouni a všichni zdravotníci na neonatologických odděleních napříč republikou.
„Zdravotníci jsou andělé a my se jim klaníme. Miminkům, která v porodnici leží třeba měsíc dva, dávají lásku a péči, chovají je, seženou rychle od sponzorů kočárek, vybavují jim kufříky a spolupracují se sociálními pracovnicemi, aby byl přechod miminka dál v pořádku. Za to zdravotníky nikdo neocení a je ostuda, že to ministerstvo zdravotnictví nevidí,“ posteskne si.
„Nejvíce nás trápí, jak náš právní systém bezhlavě chrání biologickou matku, která je mnohdy nekompetentní se o dítě starat. Návrat odložených dětí do biologické rodiny je pro miminko velmi traumatizující, a nejen pro něj, ale také pro přechodnou pěstounku, která se o miminko láskyplně do chvíle rozhodnutí soudu starala. Zrovna jeden takový případ sleduji a je mi z toho do pláče. Tyhle záležitosti se neřeší nebo se řeší ne v nejlepším zájmu dítěte, a tady vnímám pro nás, jako nadační fond, ještě velký úkol ve formě společenské osvěty,“ uzavírá.
