Vědci už dokázali popsat, co se děje v mozku koček, krys nebo ptáků, když spí. Teprve před dvěma lety však tyto projevy pojmenovali sněním a přiznali tak zvířatům schopnosti dosud vyhraněné lidem.
Už řecký filozof Aristoteles měl za to, že se zvířatům zdají sny. Ve svém díle Historie zvířat napsal: „Zdá se, že nejen lidé sní, ale také koně a psi a voli, ba i ovce a kozy a všichni živorodí čtyřnožci; a psi projevují své snění štěkáním ve spánku.“ I Charles Darwin v knize O původu člověka z roku 1871 předpokládal, že savci sní stejně jako lidé. Neměli ovšem pro svá tvrzení důkazy a zeptat se zvířat, jestli je to pravda, taky nebylo možné.
Vědci, kteří se rozhodli zjistit, jak to je, měli dvě možnosti. Jedna cesta bylo pozorovat fyzické projevy tvorů v různých fázích spánku. Druhá byla porovnat jejich mozek při spaní s projevy při jiných aktivitách.
Noční sprinty
Toho, že zvířata někdy ze spaní hýbají nohama jako při běhu, si nejspíš všiml nejeden majitel psa. První výzkumy z roku 1959 potvrzovaly, že se tak děje v REM fázi spánku, tedy té, kdy se zdají sny lidem. Z toho se dalo usuzovat, že zvířata to mají stejně jako lidé.
Když zvířata sní, část mozku zvaná most (pons) stimuluje prodlouženou míchu, která utlumí motorické neurony v páteři a způsobí atonii – ochabnutí svalů. Díky tomu může pes ve snu pronásledovat kořist, aniž by při tom skutečně běžel. Někdy se však motorické neurony nepodaří zcela zablokovat a pak můžeme vidět, jak šelma ze spaní zabírá packami jako při běhu.
Bloudící krysy
V roce 2001 byla v časopise Neuron publikována studie ukazující, že zvířata mají složité sny a jsou schopna si v nich vyvolat dlouhé sekvence událostí. Vědci z Massachusetského technologického institutu jako první prokázali, o čem se zvířatům skutečně zdá. Matthew A. Wilson a Kenway Louie naučili krysy běhat v bludištích. Sledovali při tom jejich mozky v bdělém stavu a ve spánku. Při běhu zaznamenali aktivitu neuronů v hipokampu, což je oblast podílející se na vytváření a kódování vzpomínek. Když se u spících krys zaměřili na stejné neurony, pozorovali v REM fázích spánku totožné vzorce elektrické aktivity jako při běhu. Krysy ve snu evidentně znovu kličkovaly bludištěm. Výsledky byly tak jasné, že vědci dokázali určit, kde přesně na trase se snící krysa nachází.
Badatele z Chicagské univerzity zase zajímaly ptačí sny a došli k podobnému výsledku. Nahrávali elektrickou aktivitu ptačího mozku při zpěvu a pak ji srovnávali s tím, co zaznamenali ve spánku. Zjistili, že signály mezi neurony při spánku neběhají náhodně, ale kopírují podobně složité vzorce, jaké se tvoří v bdělém stavu při zpěvu.
Ještě je potřeba říct, že ptáci se nerodí s melodiemi v hlavě, musí se je napřed naučit. Mláďata odposlouchávají zpěv starších a trénují poslechem vlastních pokusů. Píseň si uloží a ve spaní si ji znovu opakují. Vedoucí výzkumu profesor Daniel Margoliash pro BBC prohlásil: „Podle našich údajů předpokládáme, že pěvec sní o zpěvu. Zdá se, že zebřička pestrá si během dne ukládá vzorce vytvářené při zpěvu a v noci je čte, přezkušuje ji a možná improvizuje variace. Ta shoda je pozoruhodná.“ Vědci byli schopni určit, které konkrétní noty si pták ve snu zrovna přehrává. Studie, publikovaná v magazínu Science, naznačuje, že spánek hraje klíčovou roli v procesu učení. Výzkum sledující způsob, jakým se ptáči učí zpívat, může být vodítkem k tomu, jak se lidé učí řeči.
Následovaly další a další výzkumy. Čínská studie z roku 2015 zveřejněná v Nature například ukázala, že krysy mohou zažívat i noční můry.
Člověk, pán tvorstva?
Tématu se věnuje také filozof David Peña-Guzmán. Letos v červnu vydal knihu When Animals Dream: Hidden World of Animal Consciousness (Když zvířata sní: Skrytý svět zvířecího vědomí), v níž shrnuje výsledky dosavadních výzkumů.
V rozhovoru pro magazín Vice upozornil na to, že přestože byli vědci schopni přesně označit procesy ve zvířecím mozku, dost se zdráhali pojmenovat je lidskými kategoriemi. První moderní studie, která ve spojení se zvířaty přímo používá slova „sny“ a „snění“, vyšla v Journal of Comparative Neurology teprve v roce 2020.
Peña-Guzmán si klade filozofické a morální otázky. Když zvířatům přiznáme snění, přiznáme jim i emoce, bolest a vědomí sebe samých? A proč vlastně odborníci nechtěli ve vztahu ke zvířatům používat pojmy vztahující se k lidem?
„Pokud si uvědomíme, že zvířata mají všechny tyto schopnosti, v určitém momentě pak na scénu přichází morální otázka, zda jsme oprávnění provádět zvířatům všechny ty věci, při nichž se tyto schopnosti projevují. Ať už je to schopnost cítit bolest, schopnost budovat vztahy nebo jako v tomto případě schopnost snít,“ nastiňuje problém v rozhovoru. „Existuje velmi úzká spojitost mezi sněním a tím, čemu říkám morální status. To je nárok zvířete na morální respekt. Spojení spočívá v tom, že snění je druh vědomí. Je to subjektivní vědomí, které zahrnuje to, čemu já říkám afektivní vědomí. To je nutně emocionální, afektivní, procítěné a ztělesněné. Každé zvíře, které sní, je tedy JÁ, které cítí.“
Zdroj: BBC, Vice
