Na louce u Moštanského rybníka jižně od Prahy se poklidně pasou koně. Někteří už jsou hodně staří, jiní se potýkají s chronickými zdravotními problémy, další jsou fit, ale jejich původní majitelé se o ně už třeba z finančních důvodů nemohli starat. A někteří, konkrétně hříbata haflingů přivezená z Itálie, se zkrátka nehodili do chovu. Nebýt Lenky Vrabcové, která je zachránila, většina z nich by skončila na jatkách. V lednu za svou činnost získala od Nadace Lilie & Karla Janečkových titul Laskavec.
Lenka Vrabcová vstává každý den v půl šesté a do večera má co dělat, aby obstarala téměř dvě desítky koní a k tomu ještě ovce, kozy, králíky, několik koček a dvě psí dámy. „V zimě začínáte s čelovkou a končíte s čelovkou,“ shrnuje situaci.
„Od rána jsem krmila a kydala. Je to pořád dokola: nakrmíte, dáte vodu, pak jdete posbírat bobky, pak jdete znova nakrmit, protože mají všichni hlad, a mezitím převádíte koně z výběhu do výběhu, protože máme několik stád, aby se někteří spolu nepotkali,“ vypočítává, co má dnes za sebou, když si večer voláme kvůli rozhovoru.
Momentálně poskytuje azyl padesáti zvířatům. Většina z nich jsou zachráněnci, kteří tu dostali šanci na uzdravení nebo klidné dožití. Za zvířaty napřed Lenka dojížděla z Prahy, nakonec se i s dcerou přestěhovala za nimi. Už devět let spolu bydlí v maringotce jen pár kroků od ohrady.
Spolek Bajan
První zachráněné zvíře se u Lenky doma objevilo, už když jí bylo šest let. Tehdy to bylo morče, které sousedka našla vyhozené venku na mrazu. Další zvířátka, třeba křečky nebo žáby, už si Lenka nosila domů sama.
S koňmi začala pracovat v teenagerském věku. Vodila je v nadaci pro handicapované děti, která poskytovala hipoterapie. Odtud si pak ve dvaceti vzala prvního vlastního koně, Ivánka. A odtud také pocházela Anetka, které hrozila cesta na jatka.
Když Lence o pár měsíců později, to bylo na podzim roku 2014, zazvonil telefon s prosbou, jestli by k sobě nevzala devatenáctiletého hřebce, vysloužilého koně z rytířských turnajů, už byla opatrnější. „Nejsem blázen,“ říkala si. Když však koníka uviděla, bylo rozhodnuto. „Práce na rytířských turnajích je velice těžká. On byl jediný, který vydržel patnáct let, ostatní koně po roce dvou odešli na nohy. Měl kroužek na zadní noze, přerostlá kopyta, rakovinu, opravdu chudák. Celý život tam prožil zavřený ve stanu, nemohl běhat, neměl kontakt s ostatními koňmi. U nás se ale dal do kupy, užil si stáří a ještě docela dlouho vozil děti. Byl úplně zlatej.“ Jmenoval se Bajan a dal název spolku na ochranu koní a přírody, který Lenka později založila.
Náklady třicet tisíc měsíčně
Lenka Vrabcová si odmala přála věnovat se zvířatům profesně. „Původně jsem chtěla být veterinářka, když jsem ale nastoupila na školu a viděla jsem, co všechno musí veterinář dělat, hlavně uspávat, utrácet zvířata, došlo mi, že to dělat nechci,“ vzpomíná.
Vystudovala chovatelství cizokrajných zvířat a strávila deset let v pražské zoologické zahradě, kde se zblízka seznámila s malými i velkými čtyřnožci. Na mateřskou pak odcházela z pozice chovatelky slonů. Když jí v zoo po rodičovské pauze nabízeli drobné hlodavce, rozhodla se nepokračovat.
„Po tom, co si čuchnete ke slonům, už vás to úplně nemotivuje. Ne že by je člověk neměl rád, ale je to jiná práce. Se slony jsem cvičila, myla je, hodně jsem s nimi komunikovala. Zatímco u myšek jenom uklidíte, nakrmíte a nazdar. Interakce se zvířaty je to, co mě baví na současné práci,“ vysvětluje. „I když to není úplně práce, protože nás neživí. Spíš my živíme zvířata,“ dodává.
Přes zimu je krmení zvířat nákladnější, měsíčně to vychází asi na třicet tisíc. A do toho, občas nečekaně, přicházejí výdaje na veterinu. Další práci, která by přinesla potřebné finance, vzhledem k časově náročné péči o své chráněnce Lenka nestíhá. Část nákladů pokryjí dary od veřejnosti, část vydělává terapie se zvířaty.
„Ještě nemůžeme poskytovat oficiální hipoterapii, protože na ni bychom potřebovali certifikované koně. Ale můžeme dělat animoterapii, při níž si člověk, který je ve stresu nebo řeší osobní či pracovní problémy, opravdu vyčistí hlavu – ať už u koní nebo třeba u oveček. Máme tu zachráněné ovce, které jsou moc hodné. Můžete si hodinu hladit ovci, která bude naprosto spokojená, že se jí někdo věnuje. Je to hodně uklidňující,“ vysvětluje Lenka. Klasické projížďky na koních nabízí spíš jen dětem a lehčím dospělým, protože většina koní není zcela fit.
Pomoc dospělým i dětem
Lenka poskytuje také kurzy horsemanshipu. Pod tímto názvem se skrývají metody práce s koněm, které vycházejí z toho, že je to inteligentní a vnímavá bytost. Jednoduché postupy zvládne i člověk, který nemá s koňmi žádnou zkušenost.
Horsemanship může pomoci lidem v pracovním i soukromém životě. Hodí se pro ty, kteří v zaměstnání interagují s lidmi nebo jsou ve vedoucích pozicích. „Výborné je to i pro dospívající děti, které v současné době mají obrovské problémy s komunikací. Dnešní svět je hodně technický, vše se děje přes telefon a sociální sítě, a děti nejsou zvyklé spolu normálně komunikovat. Takhle se to mohou naučit, protože kůň jim dá ve vteřině zpětnou vazbu,“ objasňuje Lenka.
Každou neděli se tu taky scházejí děti do kroužku, kde se učí praktické péči o koně, ale i respektu a lásce ke zvířatům. „To byl můj cíl – aby si uvědomovaly, že jít za koňmi neznamená jenom sednout si na ně a zajezdit si. Je to i práce. Úplně by přeskočily seznámení s koněm a nenavázaly by s ním vztah.“
Děti občas přinesou tvrdý chleba, mrkev nebo jablíčka. Dobře ale vědí, že samy zvířata krmit nemají. „Ne všichni koně můžou jíst jablka. Někteří mají cushing syndrom, což je něco jako cukrovka u lidí, někteří trpí na schvácení kopyt nebo na exém. Kdyby jim člověk dal něco, co nesmějí, vážně by jim uškodil. Máme tady třeba poničku Romanku s cushing syndromem, která špatně zpracovává cukry. Někdo ji nakrmil pár jablíčky, a ona proležela měsíc v obrovských bolestech. Vypadala, že už se z toho nevykřeše,“ vypráví Lenka.
„Nikdy prosím nekrmte cizí koně. Koně nemůžou zvracet. Cokoli sežerou, musí projít jejich dlouhým traktem. Nejhorší, co můžete zažít, je, když vám kůň umírá na koliku. Trpí, tečou mu slzy, je to opravdu hrozné. A nejde jen o koliku, máme tu taky kobylku, která hltá a ucpává se jí jícen. Někdy si lidi nemůžou pomoct a myslí si, že koni přilepší, když mu něco dají. Ale může to být obrovský průšvih.“
