Člověk není kočka. Je to zvláštní tvor a nestačí mu jen tak žít. Klade si otázky o smyslu života a nemůže si pomoct. Hledá. Člověk není kočka, ale lecčemu by se od ní mohl učit. Třeba, jak odpočívat a jen tak být.
„Mami, proč jsem na světě?“
„Abys byl šťastný, měl rád lidi a dělal to, co tě baví,“ odpověděla moje kamarádka na otázku svému pětiletému synovi a tou jasností mi vyrazila dech. Co dodat? Mně osobně lepší odpověď nenapadá, a tak jen znovu upozorním na to, jak je člověk zvláštní tvor, když se v pěti letech podivuje nad tím, že je tady, když si uvědomuje, že by tady také být nemusel a jednou nebude, a když potřebuje vědět proč to všechno.
Kdo má k životu své „Proč?“, snese téměř každé „Jak“
Tento citát Friedricha Nietzscheho se stal leitmotivem práce Viktora Frankla, psychiatra, který v koncentračních táborech povzbuzoval a přesvědčoval své spoluvězně, že budou-li mít pro co žít, přežijí. Logoterapie, Franklem vyvinutá psychoterapeutická metoda, nahlíží na člověka právě jako na bytost hledající smysl a touhu po smyslu pokládá za základní lidskou potřebu. A je to právě smysl, který pomáhá přežívat v nelidských podmínkách, který může dávat „smysl“ i utrpení a relativizovat naše běžné představy o šťastném a spokojeném životě. Ostatně Nietzscheho citát pokračuje sarkastickým dovětkem: „Člověk netouží po štěstí, to dělá jen Angličan.“
Touhy a sny
Když už je řeč o touze po štěstí, po čem vlastně skutečně toužíme? Někdy ty naše sny a touhy mohou být velmi jasné, někdy zase poněkud nejasné, a pak může být dobré posbírat střípky obrazů a představ, udělat si čas na snění, na chvíli opustit to, co nás běžně zaměstnává. Člověk je zvláštní tvor, protože dokáže snít. A představy a sny mohou být zdrojem smyslu a energie, která dokáže přetvářet život i svět. Po Nietzscheho štěstí touží sice jenom Angličan, na druhou stranu ve výroku Alberta Pessa: „Jsme zrozeni se schopností být šťastni v nedokonalém světě,“ který se stal východiskem jeho terapeutické práce, je velká, a také tajemná naděje.
Povolání
Na touhy a sny se můžeme podívat také z druhé strany. K tomu nás může přivést slovo „povolání“, ne ve smyslu profese nebo práce, ale právě jako „volání“, hlasu, který nás někam nebo k něčemu volá. Některé věci nás oslovují, přitahují a lákají, a jiné nás nechávají zcela lhostejnými. A někdy se to volání dotkne touhy hluboko uvnitř nás a naznačí nám tak cestu nebo třeba jen první krok. Jinak řečeno, něco nás může volat nebo zvát na cestu, o které dopředu nevíme, jak dopadne. To je mimochodem začátek většiny velkých příběhů a dobrodružství. A tak se vyplatí si všímat toho, co nás doopravdy přitahuje, baví nebo zajímá. Filosof Martin Heidegger k tomu napsal: „Věci, které máme rádi, mají rády nás.“ Žít v takovém světě stojí za úvahu, ne?
Staň se tím, kým jsi
Jasně, někdy hrajeme hry, snažíme se udělat dojem, nebo se dokonce přetvařujeme, ale i když to všechno odložíme, přiblížit se sami k sobě nemusí být nic snadného. V první řadě potřebujeme omezit vnější i vnitřní hluk a rozptýlení. Ticho a samota nám mohou na této cestě k sobě hodně prospět. A nakonec možná to nejdůležitější: být sám sebou je dobré a být sám sebou je víc než dost. A sami sebe nenajdeme zapadlé někde za skříní, sami sebou jsme a sami sebou budeme tím víc, čím víc zbytečného balastu odložíme.
Vytržení nad tím, že žijeme
V mozaice pohledů na hledání smyslu by neměl chybět Joseph Campbell, který se zabýval zkoumáním mýtů a hrdinských příběhů: „Říká se, že všichni lidé hledají smysl života. Podle mě to není tak docela pravda. Já si myslím, že my všichni hledáme především prožitek toho, že jsme vůbec naživu… Neboť teprve tak můžeme naplno pocítit to pravé vytržení nad tím, že žijeme.“ To jsou okamžiky, kdy jsme plně tady a teď, naše tělo je probuzené a všechno je tak nějak barevnější. Okamžiky, kdy obvyklé myšlenky nahrazuje hluboké soustředění, nadšení nebo údiv. Okamžiky, kdy žijeme.
Dar života
Spíš než jako střed světa můžete vnímat sami sebe jako součást většího celku. Život je dar. Život jsme si nedali. Život jsme dostali. A nevíme, jak dlouho tu pro nás ještě bude. To nás může vést k větší pozornosti k životu a vděčnosti za něj, vždyť tak rychle pomíjí.
Je to hra
Abychom život a hledání jeho smyslu nevnímali jako břímě, je dobré si připomenout, co napsal anglický filosof Alan Watts: „Skutečným tajemstvím života je být plně v tom, co právě děláme, tady a teď. A místo toho, abychom tomu říkali práce, si uvědomit, že je to radostná hra.“ Když si hrajeme, nemyslíme u toho na minulost nebo na budoucnost, jsme tady, s radostí a lehkostí.
Nevědění, důvěra a plynutí
Co kdybychom tak trochu pustili vesla a nechali se nést životním proudem, s důvěrou, že nás svým tempem dobře povede a že nás dovede možná do míst, o kterých se nám ani nesnilo? Co kdybychom si nakonec dovolili nevědět, nemít na všechno odpovědi. Důvěřovat tomu, že když už tady jednou jsme, tak to určitě není jen tak. Jeden chasidský rabín radil svým žákům: „V jedné kapse noste napsanou větu – Jsi prach a popel. A v druhé mějte napsáno – Kvůli tobě byl stvořen svět.“
Spojení
„Abys byl šťastný, měl rád lidi a dělal to, co tě baví.“ Vracíme se na začátek. Jsme tady, každý sám za sebe a ve svém těle. A zároveň to, po čem toužíme, je spojení s druhými, s přírodou, s proudem života…
Mgr. Šimon Grimmich
Učím meditaci, kurzy mindfulness a pořádám vícedenní meditační retreaty. Meditace je pro mě cestou k sobě, cestou k druhým a cestou k údivu nad zázrakem života. Překládám. Píšu.
