Schválně, koho si představíte pod pojmem hrdina? Supermana? Wonder Woman? Záchranáře? Válečného veterána? Sportovce? Astronauta? Ať to bude kdokoliv, osoba žijící nebo fiktivní, určitě dokázal/a veliké věci. A co vy, chcete být také chrabří? Hrdinové či hrdinky vlastního života? Nebo ještě jinak – víte, že už jimi vlastně dávno jste?
Hrdinství stojí na odvaze a statečnosti. Obvykle máme tendence spojovat tyto kvality s něčím „velkým“. Ale být odvážný v životě neznamená dělat jen grandiózní věci. Pojďme se na to podívat trochu jinou optikou. Reálnější. Přestaňme měřit svoji odvahu standardem výjimečnosti, která bere dech. Z toho nám totiž zůstanou jen pachuť nedosažitelnosti a pocit, že „na to nemáme“. Že odvaha hodná hrdinů není pro nás, běžné smrtelníky. To ale vůbec není pravda. Odvážné akce se totiž nepočítají jen ve velkém, i malé činy mají svou váhu!
I běžné žití vyžaduje kuráž
Slavná kniha amerického psychiatra a spisovatele Morgana Scotta Pecka s názvem Nevyšlapanou cestou začíná větou: „Život je těžký.“ Je to tak. Je těžký úplně pro každého z nás. V různých momentech a z různých důvodů. Přesně jako nevyšlapaná cesta. Je samozřejmě i krásný, ať to zase nevidíme tak černě. Nicméně běžné žití vyžaduje kuráž. Každý den života je ve své podstatě hrdinský čin.
Všímáme si vůbec, kolik toho zvládáme? Umíme se pořádně poplácat po zádech? Oslavujeme hrdiny s velkým H a jejich udatné činy hodné titulních stran. V pořádku. Jenže adekvátní uznání si zasloužíme i my, obyčejní hrdinové „prostých“ životů.
Začněte pořádnou inventurou
Ptejte se, kdy a v čem jste překonali sami sebe? Svoje obavy, strach, lenost, nechuť, stereotypy… Zkouška odvahy je každičká konfrontace, improvizace, výstup z komfortní zóny.
Kdy jste se ozvali, zastali se sami sebe nebo někoho jiného?
Kdy jste přijali něco tak, jak to je?
Kdy se vám podařilo věci pustit a přestali jste se snažit mít je křečovitě pod kontrolou?
Kdy jste naopak něco (konečně) změnili, i když to bolelo, ale bylo načase a mělo to smysl?
Kdy jste překonali svoji pohodlnost? I když se vám třeba vůbec nechtělo, šli jste a udělali to, co bylo právě potřeba?
Kdy jste se upřímně a otevřeně omluvili za něco, co jste zvorali? Každý dělá chyby. Jenže ti odvážnější o tom dobře vědí a nebojí se to přiznat.
Kdy jste se za něco bili jako lvi?
Kdy jste se naopak nebrali tak vážně a upřímně se zasmáli sami sobě a svému počínání?
Kdy jste museli čelit bolesti? Fyzické nebo psychické. Kdy jste byli svědky utrpení svých blízkých? A nezbývalo vám nic jiného než s nimi být. Ustát to, že nemůžete dělat víc. Jen čekat, doufat a věřit, že jednou bude zase dobře.
Kolikrát jste zažili zklamání, zradu nebo odmítnutí a museli jste se s tím nějak popasovat?
Kolika chyb a selhání jste se dopustili a dokázali se z nich nejen nezhroutit, ale dokonce poučit?
Kdy naposledy jste sebrali odvahu a začali si plnit svoje sny? Jakékoliv. I ty bláznivé a s ohledem k věku třeba trochu „trapné“.
Kdy jste se zachovali podle čistého svědomí a nenechali se zlákat jednoduchou odměnou nebo vidinou rychlého prospěchu?
Kdy jste něco slíbili a svůj slib bez remcání a odkladů dodrželi?
Kolikrát jste byli postaveni do situace, která před ostatními odkryla vaše zranitelné místo? Ustáli jste to? Vztahy lidi prověřují skrz naskrz od rána do večera. Sdílet svoje pocity je zkouška odvahy jako hrom. Co teprve požádat o pomoc. Přijmout konstruktivní kritiku. Vyznat lásku… To je na metál.
Kdy a za co jste přijali zodpovědnost? Vzali si na starost nějaký úkol a dotáhli ho do konce?
A co všechna ta šílená životní období, kterými jste prošli a nezbláznili se z toho?
Když se to pěkně sepíše, vypadá to vskutku obdivuhodně, kolik toho v rámci úplně „obyčejného“ každodenního života zvládáme. Najednou je to naše hrdinství uvěřitelnější a zaměření pozornosti na odvahu všedních dní smysluplnější. To všechno jsou momenty, před které nás staví úplně běžný, prostý život. A my občas možná trochu brbláme a litujeme se, ale zároveň je bereme jako jeho přirozenou součást. Právě těmito „mini“ kousky píšeme příběhy lidského hrdinství.
Mít pro strach a selhání uděláno
Tahle naše hrdinská linka je velkým zdrojem sebevědomí a síly. Až přijdou nějaké opravdu náročné časy a krize, jako když ji najdeme. V duchu hesla: „Zvládl/a jsem toho už tolik, zvládnu nějak i tohle…“
A co je ještě lepší – statečnost a odvaha jsou jako svaly, dají se právě těmi více či méně všedními momenty trénovat. Pozorovací fáze všímavosti a uznání toho, co všechno jsme dokázali, je první krok. Fáze dva je vrhat se do „posilovacích“ akcí plánovaně. Možná se ze začátku budeme muset trochu nutit, ale zvládnutí něčeho nepříjemného, obávaného nebo dlouho odkládaného nakonec přináší čirou radost, pocity euforie i sluncem zalitého vítězství.
Realita je samozřejmě pestřejší. Patří k ní i selhání a chyby. Jak to ustát? Co se situacemi, které jsou vším možným, jen ne ukázkovým projevem našeho hrdinství? Ty ničemu nevadí. Každý hrdina má přece svá slabší místa nebo dělá blbosti, stačí si vzpomenout na pohádky a báje. Dokonalé reklamě na chrabrost 24/7 neodpovídá vůbec nikdo. Co udělat můžeme, je představit si s odstupem času tu samou situaci jen s trochu pozměněným scénářem. A třeba do toho příště jít jinak a lépe. V každém případě je na místě hýčkat si dobrý pocit, že jsme to alespoň zkusili. Jako bonus máme zajímavou zkušenost s potenciálem poučení do budoucna.
Pravda, i když jsme superhrdinové všedních dnů, moc vnější slávy z toho nekouká. Musíme se pochválit hlavně sami. Znáte to populární klišé z Medvídka Pú: „Slibte mi, že si budete všichni dobře pamatovat, že jste odvážnější, než věříte, silnější, než se zdáte, a chytřejší, než si myslíte“? Měli bychom si to napsat tlustým písmem někam, kde to budeme mít neustále na očích. Jak to s klišé často bývá, je to velká pravda.
A můžeme udělat ještě jednu věc. Trochu více se navzájem chválit. Častěji si připomínat, že jsme dobří. Pořádně se v rámci své ligy milovaných superhrdinů poplácat po rameni vůbec není na škodu.
P. S.: A tu knihu Nevyšlapanou cestou od Scotta Pecka vřele doporučuji, je výborná.
Autorka se dlouhodobě věnuje vztahovým a psychologickým tématům na svém blogu Uměnímilovat.cz.
