Je první láska opravdový osud, nebo jen sentimentální vzpomínání na první hormonální bouřku? Odpověď na tuhle otázku luští každý podle jiného klíče, ale jedno mají všichni společné – první lásky ovlivňují náš emoční život víc, než si zatíženi běžným životním provozem uvědomujeme.
Émile Zola kdysi napsal, že první láska je los, který nikdy nevyhrává, ale vy si stejně na celý život zapamatujete jeho číslo. Je to pravda. Doma v krabici mám schované dopisy od svých prvních táborových lásek, a když mám po vzoru doktora Vlacha chuť předepsat lidstvu projímadlo, přečtu si pár stránek a svět je zase místo, kde láska existuje.
„První láska je doslova emocionální bouře,“ potvrzuje moje cítění psycholožka a lektorka Radka Loja (Radkaloja.cz). „Vědci mají nicméně ohledně prvních vzplanutí zcela jasno. Není to nic jiného než pečlivě namíchaný hormonální koktejl, který nás nutí se rozmnožovat a zachovat živočišný druh. Stav zamilovanosti se podobá drogovému opojení, podobnému jako při užití kokainu. Rozbuší se nám srdce, energie máme na rozdávání, celý svět je barevnější,“ popisuje psycholožka stav, při kterém se světem potácíme s blaženým výrazem nemocné ovce. Z vlastních i sesbíraných zkušeností ale musím přiznat, že tenhle chemický fígl vašeho organismu může nechat v naší duši spoustu důležitých stop.
Naučit se být milovaná
Každé pubertální holce bych přála zažít jednoho takového Petra, který mě miloval, když mi bylo třináct. Byl to nejhezčí kluk na škole a naučil mě, že mám jako žena cenu i přes mindráky z křivých zubů a nezapadání do kolektivu. V rámci své hormonální bouřky jsme tak pobuřovali okolí, že jsme se třikrát ocitli na koberečku v ředitelně, ale já jsem dodnes ráda za každou minutu, kterou jsme spolu strávili. Ten vztah mě poučil hned v několika směrech.
Za prvé, naučila jsem se být milovaná. Ne dávat lásku, ale přijmout ji od druhého jako něco přirozeného. I po čtyřicítce si dnes uvědomuju, jak je to někdy těžké a málokdo to umí. O to víc je překvapující, když vám tuhle lekci dá třináctiletý kluk. Za druhé, není třeba dávat tolik na komentáře svého okolí, ale zapojit intuici. Ne každý vám to hezké přeje, i když se u toho hezky tváří. Když zpětně vzpomínám na naše společné rozhovory, jsem překvapená, jak velký svět se dá vybudovat mezi dvěma tak mladými lidmi. Z čehož mi vyplývá za třetí – opravdová láska není výsada dospělých ve věku 18 až 40, protože dle většinově platného úzu je cokoliv předtím pedofilie a cokoliv potom nekrofilie. Opravdu milovat můžete ve třinácti i ve sto letech a z každého vztahu si něco úžasného odnesete.
Samozřejmě, ne vždy je to taková romantika. Navíc, lidská paměť má tendenci zachovat jen to pěkné, ale úzkosti z toho, že zase dostanu vynadáno od rodičů, protože jsem měla zakázáno na to rande jít, tu ráda vytěsní. To koneckonců potvrzuje i psycholožka Radka Loja: „První lásky v nás zanechávají velkou emocionální stopu. Tak, jak plyne čas, naše mysl většinou to špatné zapomene, a my si pamatujeme jenom ty krásné, povznášející zážitky, které si často ještě přikrášlíme. Lidská paměť je totiž velmi vybíravá. Ve vzpomínkách starších lidí byl za dob jejich mládí vždy sníh bělejší, mládež slušnější a lidé se k sobě chovali lépe. Podobným způsobem promaže náš mozek i vzpomínky na první lásku. Za patnáct let si už většinou nevzpomeneme na hádky nebo na zkaženou sobotu, ale na fantastický večer na taneční zábavě a jeho pokračování někde na prohřáté louce.“
Bolestná poprvé
Někomu naopak první láska přivodí takové trauma, že si jej pak musí zpracovávat dalších deset let. „Byla jsem panna, i na vysoké pořád hodně nesmělá a zakřiknutá, prostě snadná kořist pro podivíny. Kamarádka mě seznámila s jedním sportovcem, tvářil se zamilovaně, já do toho spadla po hlavě a těšila se, že tohle konečně bude ta láska a vztah psané velkými písmeny. Hned během prvního víkendu, který jsme spolu strávili jako pár, jsem přišla o panenství, ale když jsem se s ním snažila bavit, co bude dál, odbyl mne, že dál už nic nebude, protože spí jen s pannami. Cítila jsem se jako znásilněná, ještě deset let poté se s tou situací neuměla vyrovnat, věděla to jediná moje kamarádka. Roky jsem se s tím nedokázala svěřit ani manželovi. Moje vztahy pak byly vždy komplikované, dost často jednostranné, nikdy jsem si nevěřila ani v atraktivitě, ani v sexu,“ vypráví jedna známá, která si nepřeje být jmenována.
„První láska a také první rozchod jsou nesmírně důležité události, které potřebujeme prožít. Získáme tak velmi cenné zkušenosti, že i toto se dá přežít. Každý z nás si nosíme na zádech batůžek s naučenými vyrovnávacími strategiemi pro různé situace, tak si tam můžeme přidat navíc tyto dvě. Je velmi pravděpodobné, že se nám budou v životě ještě hodit,“ dodává jako útěchu psycholožka Radka Loja.
Zaprášené kontakty
Máte chuť po dočtení článku sáhnout po mobilu a vyhledat někoho, koho jste v patnácti milovali? Nebo už jste to udělali? „Svoji první lásku často kontaktujeme po rozchodu se svým stávajícím partnerem nebo když se nám v současném vztahu nedaří a nevíme, jak jinak to řešit,“ říká odbornice na vztahy Radka Loja. „Mnoho lidí touží po tom, aby se ty krásné zážitky vrátily, a proto svoji první lásku občas kontaktují a chtějí se s ní sejít. Sociální sítě v tom velmi pomáhají. Z toho, co mi vypráví klienti, však často dojde ke zklamání. První láska už nevypadá tak, jak před mnoha lety, a chová se úplně jinak, než jsme si představovali. Na svou první lásku se díváme přes brýle, které mají růžově zabarvená skla a idealizujeme si ji. Zapomeneme na zlomené srdce, na to, jak nás nechal čekat na diskotéce přes dvě hodiny, jak zapomněl na naše narozeniny, jak nám vyčítal koupi nové kabelky.“
Nicméně, i na tomto poli se dobré věci občas stávají. Jeden takový příběh se mi podařilo zaznamenat z mužského pohledu: „Známe se s Mirkou od šestnácti, kdy jsme se potkali v rámci nějaké turistické skupiny. Něco proběhlo, pak jsme se nadlouho rozešli a potkali se znovu až na kraji padesátky. Bylo to díky sociálním sítím a přiznávám, že jsem tomu algoritmu trochu pomohl. Na fotce jsem ji okamžitě poznal, ona mne naživo moc ne, ale jiskra stejně přeskočila znovu. Když se s někým vidíte po třiceti letech, není to navazování na něco přerušeného, je to navazování úplně nové. Jako mladý jsem nebyl vůči holkám moc funkční, měli jsme uzavřenou sportovní partu kluků a k holkám se moc chovat neuměli. Byli jsme vodáci, trampové, horolezci, a když mezi nás nějaká holka zavítala, byl z toho spíš průšvih. S Mirkou to tehdy byl čistý, romantický, platonický ideál. Dávání a radost z toho, že jsem zamilovaný a že ten druhý existuje. Uvědomuju si ale, že kdybychom spolu tehdy zůstali, tak nejsme pohromadě teď. Dlouhou dobu jsem byl šílený extrémista, nefungovalo by to. Ale protože jsme se potkali až teď, máme spoustu společných názorů na svět a taky už si ho umíme vychutnat.“
Znovu spolu, ale jinak
Oslovit, neoslovit, vzpomínat s láskou, nebo raději zapomenout? Na odpověď si každý musí přijít sám. Osobně si myslím, že je hezké to alespoň zkusit. I o tom totiž něco vím. Před několika lety jsem v jedné sentimentální chvilce kontaktovala svou první lásku. Je spokojeně ženatý a já mu to moc přeju. Hormonální bouřka mezi námi dávno přešla, ale zůstala nám společná láska k létání. Když jsem minulý týden dělala pilotní zkoušky, on kroužil v té době okolo našeho letiště jako moje tichá podpora. Někdy se prostě ty první lásky mohou vyvrbit v něco cennějšího než je pár měsíců na endorfinovém tripu – v poučení nebo třeba v celoživotní krásná přátelství. A nejhezčí na tom je, že to nezjistíte, dokud se nerozhoupete to sami vyzkoušet. Už máte v ruce ten mobil?
