„Ne, já vůbec nejsem naštvaná. Proč bych měla být naštvaná? K čemu by mi to asi bylo? Copak tady vůbec někoho zajímá, jak mi je?“ Jsou vám podobné věty povědomé? Pak jste se patrně setkali s pasivním agresorem.
Vždycky jsem si myslela, že pasivní agresivita je doménou stárnoucích žen, zejména matek a tchyní. Jejím ztělesněním pro mě byla moje babička, která stále opakovala: „Nevšímejte si mě, na mně už nezáleží.“ Přičemž se belhala po kuchyni, hlasitě hekala a dělala vše pro to, abychom si jí všímali a aby nám na ní záleželo. Mou mámu terorizovala větou: „Haničko, já ti nechci radit, ale…“ A když děti u sousedů nad námi příliš dupaly, žádala ji, aby jim šla sdělit, že ji z toho hluku bolí srdce a má vysoký tlak.
Když jsem o tom začala trochu víc přemýšlet, uvědomila jsem si, že pasivní agrese může mít i mnoho jiných podob. Třeba manžela, který sice otevřeně neprotestuje proti vašemu výběru dovolenkové destinace, ale v práci se stále jaksi zapomíná zeptat na to, jestli mu dají volno. Nebo puberťáka, co na návštěvě u prarodičů stráví celý den zašitý v podkroví se svým telefonem. Nebo sestry, která – přestože jste se v rodině předem domluvili, že si k Vánocům dáte jen drobnosti – se pod stromečkem nečekaně vytasí s drahým dárkem pro rodiče omluvně mumlajíc, že na dohodu jaksi zapomněla.
Známky pasivní agresivity jsem začala pozorovat i sama u sebe. Třeba když jsem kamarádkám na výletě nezvládla upřímně říct, že bych si město mnohem raději prohlédla sama. Po zbytek dne jsem se otráveně ploužila za jejich veselým hloučkem a opakovaně se vyptávala, jak dlouho se ještě budeme takhle trmácet.
Žert! Haha!
Mou nejoblíbenější pasivně agresivní postavou světové literatury je osel Ijáček z Medvídka Pú. V kapitole o Ijáčkových narozeninách na něj Pú narazí na břehu potoka – a dále si dovolím ocitovat kousek ze samotné knihy:
„Někomu je hej,“ řekl Ijáček.
„Proč, co se děje?“
„Copak se něco děje?“
„Jsi takový smutný, Ijáčku.“
„Smutný? Proč bych byl smutný? Mám narozeniny. Nejšťastnější den v roce.“
„Narozeniny?“ řekl Pú užasle.
„Ovšem. Nechápeš? Podívej se na všechny ty dárky,“ mávl nohou. „Podívej se na ten sváteční dort. Svíčky a růžová poleva.“
Pú se rozhlédl – nejprve nalevo a pak napravo. „Dárky? Sváteční dort? A kde?“ řekl Pú.
„Cožpak nevidíš?“
„Ne,“ řekl Pú.
„Já taky ne,“ řekl Ijáček. „Žert,“ vysvětloval. „Haha!“
Autorovi Alanu A. Milneovi se podařilo na pár řádcích zkoncentrovat hned několik charakteristických rysů pasivně agresivního chování. Ijáček nedokáže nahlas vyjádřit své potřeby (aby si na něj jeho přátelé Pú a Prasátko v den jeho narozenin vzpomněli, oslavili je s ním a dali mu dárky), ani neumí dát najevo lítost a naštvanost, že na něj zapomněli. Cítí se odstrčený a nepochopený, ale nahlas to neřekne. Dokáže to udělat jen skrytě, oklikou, ale zároveň tak, aby každý dobře pochopil, oč tady jde.
„Pasivně agresivní člověk má v sobě jakýsi blok, který mu nedovoluje přímočaře projevit negativní emoce. Ty dává najevo způsobem, který považuje za bezpečný,“ říká Gabrielle Adams, profesorka psychologie ze Stanfordské univerzity.
Kromě toho pasivní agresor nedokáže s druhým jednat jako rovný s rovným. Má pocit, že ho ostatní ovládají a všechno za něj rozhodují. Připadá si bezmocný, ale zároveň je mu situace velmi nepříjemná, a tak se proti ní skrytě bouří. Může jít o různé drobné sabotáže – chodí pozdě, loudá se, „zapomíná“ – nic neudělá přesně tak, jak bylo domluveno, nebo se staví do role oběti: „Já chudák, ale co mi zbývá než tohle snášet.“ Typickým rysem jsou různé jedovaté poznámky, o nichž agresor, přesně tak jako Ijáček, prohlásí, že to bylo „jenom z legrace“: „Žert! Haha!“
Obyčejná agrese může být brutální, hrozivá, nebezpečná, ale má jednu pozitivní vlastnost – je tím, čím je, za nic se neschovává. Když dostanete pěstí do nosu, těžko si to můžete nějak mylně vyložit. Naproti tomu nejtypičtější vlastností pasivní agrese je to, že se dá kdykoli popřít. Je tady a zároveň je neviditelná, nemůžete na ni jen tak ukázat a chytit pasivního agresora „při činu“. Vždycky má po ruce nějaké docela nevinné vysvětlení a mnohdy ještě překroutí vše tak, že se nakonec provinile cítíte vy.
Porucha, nebo diagnóza?
Pasivně agresivního chování se občas dopouštíme všichni, hlavně v situacích, kdy si připadáme bezmocní a zatlačení do kouta. Existují však lidé, které tento vzorec provází celým životem a jinak než pasivně agresivně komunikovat neumějí. Problém mívá obvykle kořeny v jejich dětství. Někteří z nich vyrůstali v autoritativních rodinách, kde neměli prostor dávat najevo svá přání ani projevovat negativní emoce. Anebo v nestabilním rodinném prostředí, kde neplatila žádná pravidla a dítě se u dospělých setkávalo někdy s přijetím a někdy s odmítnutím bez ohledu na to, co zrovna dělalo. V obou případech je klíčovým slovem bezmoc.
V minulém století se odborný pohled na pasivní agresi různě proměňoval. Tento termín poprvé použil vojenský psycholog plukovník William C. Menninger během druhé světové války. Popisoval tak reakci některých vojáků na požadavky vojenské disciplíny: „Nevzdorovali otevřeně, ale dávali průchod neposlušnosti pasivním způsobem jako úšklebky, zatvrzelostí, odkládáním povinností, ledabylostí a pasivním kladením překážek.“ Menninger to považoval za „nezralou“ reakci na „rutinní vojenský stres“, nicméně publicista Cecil Adams ve svém sloupku to později komentoval: „Pokud jste sloužili v armádě za války nebo si přečetli Hlavu 22, uvědomíte si, že to, čemu lampasáci říkají porucha nebo nezralost, může být racionální strategie, jak se nenechat zabít.“
Do roku 1980 byla pasivní agresivita zařazena na seznam poruch osobnosti, později byla z tohoto seznamu vyňata, údajně kvůli nedostatečnému množství výzkumů v této oblasti.
Pracujte se svým hněvem
Asi polovina pasivních agresorů se podle psychologů tohoto chování dopouští vědomě. Většinou s představou, že ho dostatečně zamaskovali, takže v očích svého okolí pořád budou za ty hodné a nekonfliktní. Opak je pravdou. I když je těžké jednotlivé pasivně agresivní poznámky či kroky prokázat, z dlouhodobého hlediska je toto chování nepřehlédnutelné a agresora ještě víc izoluje.
Víte-li o sobě, že máte k pasivně agresivnímu chování sklony, pracujte především na schopnosti vyjadřovat své potřeby a dávat najevo emoce. Pravděpodobně máte strach, že si tím uškodíte. Myslíte si, že aby vás ostatní akceptovali, nesmíte nic chtít a musíte se podřizovat jejich přáním. Ale zároveň vás to štve. „Přestaňte se zavděčovat ostatním,“ říká terapeutka Beverly Engel. „Myslete víc na to, co chcete, než na to, co nechcete.“ Zároveň je třeba začít pracovat s hněvem, který vás uvnitř sžírá, nakonec jím totiž škodíte především sami sobě: „Přestaňte si v hlavě přehrávat scénáře pomsty, a místo toho si představte pozitivnější způsob, jak se se situací vypořádat.“
Nenechte se vmanipulovat do pocitů viny
Ocitnete-li se na té druhé straně a jste to vy, kdo je terorizován pasivní agresivitou někoho jiného, vězte, že otevřenou žádostí „přestaň být pasivně agresivní“ se všechno jenom zhorší. Váš protějšek své chování samozřejmě popře, urazí se a nakonec to budete vy, kdo se bude omlouvat.
Gabrielle Adams doporučuje postup, který nazývá testováním hypotéz. Začíná obvykle větou „všiml/a jsem si, že…“. Tak například: „Všimla jsem si, že mi neodpovídáš na e-maily. Stalo se něco?“ „Všimla jsem si, že ses u večeře tvářila naštvaně. Co se děje?“ Následně popište, jak vás toto jednání zasahuje: „Jsem z toho ve stresu, nerozumím tomu, vzbuzuje to ve mně úzkost.“ Pasivní agresoři si často připadají odstrčení a mají dojem, že jejich mínění nikoho nezajímá – otevření prostoru k dialogu může jejich negativní pocity zmírnit. Pozor na přímý tlak, obviňování a direktivní příkazy, které obvykle vše jen zhorší. V každém případě se rozhodně nenechte vmanipulovat do pocitů viny, o které pasivní agresor nezřídka usiluje v první řadě. Mějte na paměti, že – i když vám to ten druhý podsouvá – nejste za jeho pocity odpovědní. S pasivními útoky přestane jen v případě, že o to bude sám stát.
Typické známky pasivně agresivního chování
Otestujte se, jestli taky některé z nich náhodou nepoužíváte.
Když se zlobíte, říkáte, že vám „nic není“, a necháváte druhého hádat, co se děje?
Děláte nepřímé narážky místo toho, abyste řekli, co vás štve?
Používáte sarkasmus nebo jedovatý humor jako zbraň?
Vylučujete přátele nebo partnera „za trest“ ze společných akcí?
Pečujete o domácnost schválně nedbale nebo za ustavičného vzdychání a otrávených grimas, abyste druhému ukázali, jak to máte těžké a že vám s ničím nepomůže?
Kývnete na akce, do kterých se vám nechce, a pak záměrně přijdete pozdě nebo dáváte ostentativně najevo, jak moc vás to tam nebaví?
Mluvíte s partnerem cíleně tak, jako by byl malé dítě nebo hlupák?
Necháváte důležitá rozhodnutí na těch druhých, protože se bojíte převzít zodpovědnost?
Snažíte se někdy partnera záměrně vytočit?
Vydržíte dlouho „tichou domácnost“?
I když jste s nějakým rozhodnutím nespokojení, neozvete se proti němu?
Máte sklon přehrávat si v hlavě scény, v nichž si to s těmi druhými „konečně vyříkáte“?
