Jana Hemelíková Baudisová měla být herečkou, její plány ale narušily povodně v roce 1997. Tehdy strávila několik dní v zatopeném domě. Nevěděla, jestli přežije. Trauma z povodní ji nasměrovalo k zájmu o psychoterapii. Dnes působí jako body psychoterapeutka. Vysvětlila nám, jak body psychoterapie pomáhá ve vztazích či s traumaty.
„Lidé si občas pletou body psychoterapii s tantrou. Nebo s masážemi. S klienty samozřejmě pracuji i analytickou cestou, pomocí standardní terapie. Začínáme dialogem, nikdy hned nejdu do fyzické práce, to je pro spoustu lidí hodně citlivé. Body psychoterapie věří, že se všechna traumata propisují do těla. Nemusejí být nijak veliká, jen se jich občas v průběhu života dost nasčítá. Pomocí práce s tělem je můžeme uvolnit.
Když pracuji s traumatizovanými lidmi, všímám si, že například příliš nepoužívají ruce. V dětství se nemohli bránit, je to jakýsi symbol rezignace. Mívají velmi slabý stisk. Samozřejmě klientovi neřeknu – vy máte odpojené ruce, nebudu ho podobným sdělením ještě víc traumatizovat. Jen vnímám, jak s tělem pracuje, a později pomocí cvičení rozhýbáváme prsty a bavíme se o tom, co při tom cítí.
U žen ve své praxi často vidím, jak úplně zapomenou samy na sebe. V zacykleném životě orientovaném na výkon uvíznete, ani nevíte jak. Časem začnete mít pocit, že vás život přestává bavit. Ztratíte šťávu. Doma je to víc povinnost než radost. V podobné situaci často začínáme hledat zdroje energie mimo domov. Někdo pije, někdo běhá, někdo propadne sociálním sítím. A přitom všichni jen hledají oživení.
Spousta mých klientek bojuje s pocitem, že něco musí. I já sama s tím dlouho měla problém. Když jsem se dřív po víkendu mimo domov vracela, nejdřív jsem se podívala po domácnosti a začala šůrovat. Upřednostňovala jsem povinnost před láskou, něco podobného se ženám stává hodně často. Nemůžeme za to, většina z nás si to v sobě nese z dětství, okopírovaly jsme to od našich maminek. Jenže něco podobného nás odpojuje od druhých, v povinnostech jsme samy.
V praxi často vidím, že většina rodičů moc neumí přijímat emoční stavy dětí. Myslíme to v dobrém, takže když nám dítě řekne, že nemá žádné kamarády, máme hned tendenci oponovat, že to přece není pravda. Děláme to z dobré vůle, chceme, aby bylo naše dítě šťastné. Jenže tím se dítě učí popírat to, co skutečně cítí. V podobnou chvíli je určitě lepší nechat ho mluvit. Dát mu prostor. Vnímat ho. Dítěti nepomohou naše rady, potřebuje jen sdílet svou situaci.
Sexualita je pole největšího odhalení. Během práce s páry jsem poznala, že když člověka znáte do hloubky, vidíte ho i ve stínech. Je to bolestivé. V určité fázi nastane u každého páru úlek, i v rovině sexu. A platí to i pro vztahy, kde sexualita zdánlivě funguje. Chodí mi sem páry, které říkají: ,S manželkou/manželem spím ob den, to není problém. Jenže já tam nejsem. Necítím propojení.‘ A co se děje pak? Někdo se přestane milovat, někdo pokračuje. Ale narazíte na stín. Tenký led. Strach. Není to moc vědomé. Je dobré o podobných věcech s partnerem mluvit. I za pomoci odborníka.
Tělesný kontakt s partnerem nutně nemusí být styk. Stačí držet se za ruce. I v tom vám doma mohou pomoci principy bodyterapie. Zkuste vnímat, jestli je ruka partnera teplá, nebo studená, díky tomu si mnohem víc uvědomíte dotyk. Také se nebojte pojmenovat, že jste se v sexu zasekli. Že probíhá vždy stejně. Je dobré příliš nelpět na tom, jaký bude mít společný tělesný kontakt výsledek. Nemusíte vždycky mít sex století. Když to nejde, tak to nejde, můžete na sebe třeba jen tak koukat, vnímat, co má druhý na sobě, jak se zrovna cítí. Jsou to úplné maličkosti. Jenže právě podobné maličkosti nám pomáhají oživovat život. A vztah. I o tom je body psychoterapie.“
Body psychoterapeutické tipy pro každý den
Rozdýchat, rozskákat, rozkmitat a vytřepat
Stále dokola se opakuje, jak je dobré zpomalit. Jenže když jsme v jednom kole a představíme si meditaci, vyděsí nás to. Je dobré na to jít z druhé strany. Třeba si pořádně zaskákat. Nebo pořádně vytřepat ruce a nohy. Pomůže vám to uvědomit si tělo. A díky němu přítomnost.
Agresivita není nepřítel
Lidé se často agresivity zbytečně bojí, přitom je běžnou součástí života. Držíme se v rolích, ale uvnitř vzniká přetlak. Pomůže třeba bouchnout si do polštáře. Když máte pocit, že je toho na vás moc, můžete také zkusit odrážet rukama problémy jako pomyslnou stěnu. Rozproudí se vám krev a ucítíte více energie.
Uzemnit se na podlaze
Dejte nohy na zem, soustřeďte se na chodidla. Na to, kde přesně cítíte oporu na podlaze. Občas si klienti myslí, že za vším musí být nějaká složitá technika. Jenže ve zvládání každodenního stresu nejvíc pomáhají podobně jednoduché věci. Ukotvují nás v realitě.
Její příběh
Ve třetím ročníku konzervatoře uvízla Jana Hemelíková Baudisová s rodinou v zatopeném domě v Jeseníkách. „Praskla hráz a my jsme nestihli utéct. Zůstali jsme uvnitř. Tři dny jsme nevěděli, jestli dům spadne, nebo ne, do baráku narážely kmeny. Když slyšíte ránu, nevíte, jestli dům praskl, nebo ještě ne. Hlídal nás vrtulník, ale vytáhnout nás nemohli, báli se, že stavba nevydrží. Viděli jsme, jak domy kolem nás padají, byl to strach na dřeň. Nespala jsem, byla jsem v nouzovém režimu,“ vzpomíná na zkušenost, která zásadně formovala celý její následující život.
Když povodně skončily, odjela Jana k příteli, se kterým strávila prázdniny. Život se vrátil do starých kolejí, jako by se nic nestalo. Jenže pak začala mít problémy s úzkostí. Několikrát se bála, že dostala infarkt, a volala si sanitku.
„Měla jsem posttraumatický syndrom, čtyři fáze jako z učebnice. To mi ale v Česku na konci 90. let nikdo neřekl. Ve dvaceti vás čtyři měsíce po povodních nenapadne, že s tím mohou vaše problémy souviset. Nevěděla jsem, co se se mnou děje, a nikdo mi bohužel nebyl schopen to říct. Hledala jsem pomoc u doktorů, ale v roce 1997 psychiku nikdo moc neřešil. A tak jsem si vyslechla třeba větu – no jo, možná se vaše problémy vážou k povodním, ale víte co, někteří se i oběsili. Takhle nějak tehdy probíhala moje debata o traumatu.“
Jana Hemelíková Baudisová měla štěstí v neštěstí, obrovskou oporu našla v rodičích. „Dodělala jsem školu, ale do divadelního angažmá jsem nešla, skončila jsem na podpoře. Věděla jsem, že pokud někde nastoupím, skončím na práškách, nebo se zhroutím,“ popisuje své rozhodnutí.
S traumatem tehdy pracovala hlavně sama a velmi intuitivně. Internet byl v plenkách, informací moc nebylo. „Naštěstí mám vnímavé rodiče, hodně mě podrželi. Zkoušela jsem klasickou medicínu, ale bez úspěchu, nakonec mi pomohl léčitel. Sice jsem moc nevěděla, co se mnou dělá, ale alespoň se se mnou bavil a mohla jsem mu říct, jak se cítím. Konečně jsem se necítila jako blázen. A taky jsem hodně chodila. Postupně jsem se dávala dohromady, trvalo to rok.“ Později se začala hodně věnovat tanci, vedla taneční kurzy (Factory Pro, Blue Orange a další), dodnes je lektorkou flamenca a indického tance. Zájem o práci s tělem a emocemi ji přivedl ke studiu integrativní psychoterapie, aktuálně působí jako body psychoterapeutka.
