K lásce patří leccos. I zklamání, smutek, rozhořčení, nevole, podrážděnost, křivdy nebo klidně i nuda a šeď. Je dobré si to opakovat, protože očekávání čistého láskyplného štěstí 24/7 je naivní.
Když pozorně sledujete dlouhodobé vztahy, vyjeví se vám ve většině z nich dynamika střídání přitažlivých a odstředivých sil – fáze romantiky, intimity a blízkosti střídají chvíle oddalování. Důvody jsou různé. Funguje to jako příliv a odliv.
Vůbec na tom nemusí být nic špatného. Neznamená to, že láska churaví. Prostě má jen vztah jako celek i každý z partnerů své tlustší a hubenější chvíle, to je celé. Tohle zjištění je v něčem velmi úlevné. Na druhou stranu, v něčem zase není úplně lehké na zpracování. Samozřejmě ta tlustší období plná radosti, vášně, zaplavení pocitem „miluju tě, všechno je fajn, je mi skvěle“, tak to asi netřeba příliš pitvat – to si umí užít a užívá snad každý. Problém nastává, když začnete mít pocit a očekávat, že ta opravdová láska je jedině tohle a nic jiného. Protože není. Nevyhnutelně, dříve nebo později, přijde i hubenější období, kdy se u jednoho z vás nebo u obou dostaví nedostatek energie, máte starosti, jste smutní, zatažení a na intenzivní kontakt vůbec nemáte náladu.
Pokušení brát si to osobně a vidět v tom důkaz „nemá mě rád/a“ je hodně silné. A to obzvlášť tehdy, kdy odstředivá síla podporující zatahování se zrovna týká jen jednoho z partnerů, a druhý má naopak přítulné období s vyšší potřebou intimního kontaktu.
Když postihne hubené období oba, je to dost na houby, ale aspoň v tom oba jedou stejně. Ustát ten jednostranný nepoměr je daleko těžší. Pokud jsem já ten, kdo by si rád užil blízkosti, partnerovo oddálení mi nejspíš způsobí minimálně emoční diskomfort. A možná to dokonce vyhodnotím rovnou jako nezájem nebo odmítnutí, což vnitřní negaci ještě víc roztočí.
Trénink zralosti
V těchto chvílích, kdy láska ani pozitivní emoce netryskají v gejzírech, se musíme spolehnout na své umění uklidnit a utěšit sami sebe. Právě toto umění je podle Daniela Golemana, který nese lví podíl na zpopularizování konceptu emoční inteligence, pro život extrémně důležité. O emoční inteligenci jste určitě už něco slyšeli. Goleman ji ve svém bestselleru z roku 1995 vymezuje jako soubor několika dovedností, jejichž postupné osvojování a trénování z nás dělá zralejší jedince. Patří k nim schopnost dokázat sám sebe motivovat a nevzdávat se tváří v tvář obtížím a frustraci, schopnost ovládat svoje pohnutky a odložit uspokojení na pozdější dobu, schopnost ovládnout svoji náladu a zmírnit prožitky úzkosti a nervozity, schopnost ovlivňovat kvalitu svého myšlení, schopnost vcítit se do situace druhého člověka a ani v těžkých chvílích neztrácet naději.
Takže když se láska ve vztahu dostává do své hubenější fáze – kratší či delší, to je různé, máte jedinečnou šanci svou emoční inteligenci v celé šíři pořádně potrénovat. Zapracovat na svém sebevědomí a otevřít se vlastním zdrojům psychické pohody.
Ten výchozí bod je zkusit to celé přijmout jako holý fakt – prostě každý máme své přílivy a odlivy a miláček má holt zrovna svůj odliv. O.K. Aby se nám to přijímalo snáze, je dobré třeba zjistit, co se zrovna děje.
Každý své pohody strůjcem
Pak je třeba sama sebe utěšit a nejlépe i potěšit. Obrátit se ke svým vlastním zdrojům – dovnitř (např. vlastní zájmy, zaručené aktivity či pasivity osobní psychické hygieny, potěšit vás mohou ale i pečující rituály v rámci hygieny fyzické…) nebo vně (kamarádky a kamarádi, blízcí, rodina, komunita). Kdo toto dokáže, aniž by se nechal zahltit nepříjemnými pocity z „odmítnutí“ a vytvářel si hned dramatické negativní scénáře, ten zaslouží metál za zralost. Ovšem jsme lidé, takže to dost možná bude někdy na metál a někdy ne.
Proto základní předpoklad spokojeného vztahu zní: mějte a neustále oprašujte vlastní zdroje energie, sebelásky a podpory. Udržujte své nezávislé zdroje pohody ve střehu. A nepřestávejte hledat i nové – člověk nikdy neví, co život přinese. I v tom nejskvělejším vztahu je každý pořád i samostatná jednotka. Přesně to vyjádřil Erich Fromm, autor moderní bible lásky Umění milovat: „Zralá láska je spojení za podmínky zachování vlastní celistvosti. V lásce dochází k paradoxu, že dvě bytosti splynou v jednu, a přesto zůstávají dvě.“ Realita je taková, že dvě bytosti se někdy sladí, a někdy ne. Ano, je samozřejmě třeba umět vyhodnotit, jestli daný vztah ve skutečnosti není neduživý a hubeňoučký komplet od základu a žádné tlustší období už třeba nepřij de. Často ale skutečně stačí trpělivost a dát si prostor pro konsolidaci sil. Taková je opravdová, zralá láska. Těší se z blízkosti, ustojí i oddalování. A každé sbližování je pak většinou o to sladší a tlustší!
Poznámka pod čarou
K hubeným chvílím lásky jedna důležitá poznámka z praxe – během nich obzvlášť pozor na toxické maličkosti. Všechny „zdánlivě drobné“ prohřešky totiž vidíte jak pod lupou. Potenciál jejich škodlivosti se zvyšuje, práh jejich tolerance se snižuje. Nikdy, ani v rámci odlivu láskyplné pozornosti, není dobré rezignovat na slušnost, vstřícnost a elementární výživu vzájemného přátelství a přitažlivosti! Dejte si bacha na:
→ sarkastické a urážlivé poznámky a hlášky (hlavně ty „rádoby vtipné“)
→ zazdívání a ignorování veškerých pokusů o sblížení (čumění do mobilu místo odpovědi na otázku)
→ peskování (za nepořádek, za jiný způsob realizace domácích prací apod.)
→ vytváření dusna, odmítání otevřené komunikace
→ žádné prosím ani díky
→ rezignování na fyzickou přitažlivost
Zkuste si vzít k srdci dobrou radu od dr. Bernsteina: „Všechny věty, které začínají ‚Ty jsi… a nekončí… úžasný/á…‘ bývají považovány téměř za nadávku!“
Autorka se dlouhodobě věnuje vztahovým a psychologickým tématům na svém blogu Uměnímilovat.cz.
