Od časů, kdy nikomu nepřišlo zvláštní, že mnozí muži navštěvují nevěstince, ale od budoucích manželek vyžadují panenství, uteklo hodně vody. Dvojí metr ale nezmizel ani v 21. století. Proč ženám stále neprochází to, co mužům?
Všimli jste si, že britská premiérka Margaret Tatcher nosila pořád jeden typ kostýmů a nikdy neměnila svůj typický účes? Že bývalá německá kancléřka Angela Merkel chodila de facto v usedlé uniformě? Kalhoty, sako, košile nebo svetřík. Nic zajímavého, maximálně obměna barevnosti kostýmku. Bývalá herečka a slovenská diplomatka Magda Vášáryová přinesla jednoduché vysvětlení. „Kdyby Angela Merkel nosila šaty, výrazné blůzy a kabelky, experimentovala s barvou nebo střihem vlasů, riskovala by, že lidé budou mnohem víc řešit, co má na sobě, než to, co říká,“ uvedla v jednom rozhovoru.
Její slova podtrhla v roce 2019 prezidentská inaugurace Zuzany Čaputové. Nástupní projev nové prezidentky zastínily vášnivé debaty o tom, jaké měla na sobě šaty.
Silné ženy a slabé argumenty
Současnost, namátkou: Ursula von Der Leyen – šéfka Evropské komise, německá křesťanskodemokratická politička a matka sedmi dětí. Sanna Marin, premiérka Finska. Dalia Grybauskaitė – do roku 2019 prezidentka Litvy. Erna Stolberg – do roku 2021 norská premiérka a matka dvou dětí. Nebo zmíněná Zuzana Čaputová – prezidentka Slovenska a matka dvou dcer. A samozřejmě Angela Merkel – dlouhá léta nejvlivnější politička Evropy. Jako kdyby rovnoprávnost nepotřebovala žádné další soudce ani obhájce. Zdá se, že si feministky mohou otřít ruce o kombinézu kosmonautky nebo do zástěry podle toho, co preferují, se slovy: „Když se chce, všechno jde.“
„Poměřovat situaci žen podle těch několika na vysokých postech není objektivní,“ vrtí hlavou brněnská psycholožka Alena Plšková. Flotilu také nehodnotíme podle vlajkových lodí vpředu, ale všech ostatních včetně nejposlednější bárky. Ženy ve vrcholných pozicích jsou podle ní jednotlivkyně a hodnotit podle nich postavení žen a kvalitu života ve společnosti je zkreslující. „Jistě, musely být mimořádné. Jenže ženy tvoří polovinu populace, deset vlivných osobností to nevytrhne. A to vůbec nejsem příznivkyně kvót,“ upozorňuje Alena Plšková.
Podle čeho tedy úroveň práv a srovnatelných podmínek žen s muži posuzovat? „Podle těch, které stojí na opačném společenském spektru,“ dodává. „Nejsem sociolog, ale jako ukazatel vnímám nejslabší a nejzranitelnější. Status kulturního, společenského, finančního postavení třeba dělnic ve fabrikách, matek se zdravotně handicapovanými dětmi, matek samoživitelek. Jejich nedobrá situace zde vždycky byla, ale až covid odhalil, jak velký je to průšvih. Je tu bohužel i velmi špatně nastavený důchodový systém. Velká část důchodkyň se po manželově smrti, kdy přichází o jeho penzi, propadá do chudoby.“
Kdo je tady dobrá matka?
Na vysoce čteném českém serveru Novinky.cz se 19. února objevil článek s titulkem: Poslankyně chtějí víc času na rodinu. Autor Matěj Kučera jej uvedl slovy: „České poslankyně se rozhodly bojovat proti nepředvídatelnosti jednání Sněmovny. Mnohé z nich jsou matkami a těžko nacházejí čas na své děti. Poslankyně Marie Jílková (KDU-ČSL) tak spolu s více než třicítkou kolegyň a kolegů sepsala výzvu za přívětivější podmínky jednání Sněmovny. Článek ve zkratce pojednával o tom, že političkám nezletilých potomků došla trpělivost se zdlouhavým, velmi často zbytečným řečněním starších pánů kolegů, i s různými mnohahodinovými obstrukcemi. Muže – poslance čas nepálil, děti mají často dospělé a doma obstarávají tzv. servis manželky. Jak se dalo čekat, pod článkem se strhla diskuzní mela, ve které nakonec zaniklo, že výzvu političek podepsala i generace mladších otců.
Zuřící lidé pálili na političky v podstatě genderově vyváženě, nadávali jim muži i ženy. Smutnou skutečností zůstává, že ženy častěji sahaly k argumentaci typu: „Tak si najděte jinou práci. Každá dobrá matka si hledá práci tak, aby měla čas na děti.“ Nebo: „Za ty peníze, co berete, byste tam měly zůstávat ještě déle, ale né jen sedět, ono by to chtělo taky něco dělat pro lidi!“
Do role módní policie, strážkyň váhy političek a posuzování toho, jestli neflákají rodiny, se totiž bohužel často pasují právě ženy (proč se tak děje, vysvětluje níže psycholog Boris Štepanovič).
„Muži něco podobného po ženách nechtějí. To my samy přehnaně upozorňujeme na nutnost vypadat jako modelky, bez ohledu na pracovní nápor, který samozřejmě každý soudný člověk tuší,“ konstatuje psycholožka Bohumila Vokáčová.
Řekni, kde ty holky jsou
V létě 2021 se francouzský prezident Emmanuel Macron rozhodl udělit rytířský Řád čestné legie soudkyni Evropského soudu a akademičce Kateřině Šimáčkové za dlouhodobý boj za lidská práva. Ve víru covidové pandemie tento úspěch v Česku trochu mediálně zapadl. Co ale nezapadlo, jsou její učebnice, články a příspěvky na téma lidských práv a politologie. Tak trochu jiným úhlem pohledu, než jsme zvyklí.
Soudkyně Evropského soudu pro lidská práva si už před lety začala všímat, že kolem třicítky začínají talentované mladší kolegyně z advokacie mizet. Začala se tím zabývat a pátrat po příčině. Původně si myslela, že se tak děje kvůli mateřství. Jenže zrovna právničky domů na mateřskou na tři roky neodcházejí, navíc jim příjmy umožňují platit si chůvu, paní na žehlení a podobně. „Zjistila jsem, že mladé právničky neřeší sladění rodinného a pracovního života, ale osobního a pracovního. Přesněji: mladé ženy někdy mají tendenci obětovat svou kariéru ještě předtím, než mají rodinný život, aby ho vůbec někdy měly! To znamená, že se drží zpátky, aby neodradily muže, kteří by o ně měli zájem. Neodjedou třeba na delší pracovní cestu, protože jsou ve věku, kdy by mohly potkat otce svých dětí,“ zmiňuje soudkyně.
Zdaleka ale nejde jen o jeden obor. Když vyměníte profesi soudkyně za jiné povolání – lékařka, vědkyně, manažerka IT a podobně, je to vlastně všude obdobné. Psycholožka Alena Plšková doplňuje právničku Šimáčkovou poznatkem, že model „buď anebo“ hájí i ženy. Paradoxně často právě ty, které se vzdaly milované práce. Mají pocit, že když musely přinášet oběť ony, bylo by fér, kdyby musely i druhé. Jde o frustraci typu: „Mě taky nikdo nepodpořil, když jsem měla malé děti. Taky se mě nikdo neptal na moje sny a představy. Taky jsem se spousty věcí vzdala. Tak ať si to děvenky vypijí.“
Kdepak, s diskriminací jsem se nikdy nesetkala!
Jedna z nejčastějších otázek, které ženy ve vysokých pozicích dostávají, zní: „A tebe někdo diskriminoval, když jsi tam, kde jsi?“ V ironickém podtextu je schováno – asi ne, že jo?
Zmíněná soudkyně Kateřina Šimáčková se podílela na knize Mužské právo: jsou právní pravidla neutrální? Klasická, prvoplánová diskriminace, tedy že někdo podceňuje schopnosti či inteligenci žen a nepřijme je kvůli tomu do zaměstnání, se podle autorů už neděje. Se ženami je v současnosti zacházeno stejně jako s muži, ovšem hrají-li podle právních a společensky nastavených pravidel. A tady je právě čertovo kopýtko. České právo není neutrální, i když si to většina lidí myslí.
Jednotlivé texty v knize na konkrétních případech poukazují na to, jaké negativní důsledky může mít aktuální právní úprava i praxe na životy žen (nebo mužů, a to nejen těch, kteří nesplňují tradiční představu o své roli v rodině a společnosti).
„Pojďme se podívat, jak právní pravidla vznikala,“ vysvětluje Šimáčková. Dle jejích slov je koncipovali dobře situovaní, vzdělaní muži, většinou podporovaní svými ženami a rodinami. Zpravidla tak byli slepí k některým problémům jiných neprivilegovaných skupin. Snažili se postupovat tak, aby byla pravidla férová a správná, dělali to s čistým svědomím a vědomím, jak nejlépe mohli. Jenomže si některé věci vůbec neuvědomovali, protože je nemuseli řešit. A tak si je neuměli představit, nebyli proto příliš spravedliví třeba k pečujícím osobám. Tedy vůči ženám, které chtějí sladit rodinný a pracovní život. Protože tohle jejich vlastní ženy zpravidla nedělaly. Většinou se klasicky stáhly do pozadí, ve prospěch kariér mužů, jak kázala tradice. Prozření obvykle přicházelo, až když právník-otec viděl, jak na nejrůznější bariéry v praxi naráží milovaná, talentovaná dcera, na jejíž inteligenci a vzdělání bývají tatínkové hrdí.
Jenže právo je velmi tradiční a konzervativní disciplína. Mění se pozvolna. Podle soudkyně Šimáčkové je potřeba pravidla dodržovat, ale kromě toho akcentovat, která, ať už existující, nebo chybějící, jsou zastaralá a která důležitá i pro spokojené životy žen nebo mužů žijících jinak, než je tradiční představa. Ženy, a řekněme neprivilegovaní muži, dodržují pravidla, ve kterých se mnohdy vůbec necítí dobře, ale musí je respektovat
I muži by chtěli utéct, ale nemají kam
Mateřství a mateřská dovolená představuje pro řadu žen čestný únik z pracovního masomlejnu, který jim velmi často nevyhovuje. Psycholožka Bohumila Vokáčová k těmto „útěkům“ podotýká, že snaha o absolutní rovnoprávnost logicky naráží na rozdílnost mezi muži a ženami, která tu vždycky byla, je a bude.
Mateřská dovolená bývá občas v médiích prezentována jako peklo vracející ženy do patriarchálního otroctví, může být ale podle ní vnímáno i jako úžasná šance. Jako předěl mezi starým bezdětným životem a novým rodičovským, který bude už navždy. Pauza, kdy má žena čas promyslet si, co dál. Jestli se chce vracet na předchozí místo, k předchozímu oboru, tam, kde už třeba trochu vyhořela. Přepnutí do jiného životního stylu ženy občerství, mnohá najednou zjistí, že svou práci nepřestala mít ráda a že jí chybí. Anebo naopak zjistí, že chce profesně zamířit jinam.
Muži podobnou volbu nemají. Od nich se očekává, že budou profesní krysí dostihy zvládat za všech okolností. Ženy, na rozdíl od mužů, také nejsou společensky tolik konfrontované s nálepkou úspěšnosti, neúspěšnosti. „Nevěřím, že lze srovnat potřeby žen a potřeby mužů absolutně spravedlivě tak, aby se jedna skupina necítila druhou zaháněná do kouta,“ míní psycholožka.
Matky na pracovním trhu
Vokáčová dále zmiňuje, že pod hladinou současné společnosti bublá a nemizí tichá diskriminace matek s dětmi na pracovním trhu. Byla vždycky, ale covidová pandemie ji opět posílila a do budoucna se ještě zvýší. Ženy lockdown vyčerpal mnohonásobně víc než muže. Především na ně spadla, vedle práce z domova, pokud si ji zachovaly, i domácí on-line výuka s dětmi. Znásobilo se také množství času stráveného u sporáku, protože děti i partneři, kteří přes týden běžně obědvali ve školách a zaměstnáních, jedli doma. Postcovidová situace ženám také nepomohla. Poté, co lockdowny a nemožnost sportovat zničily dětem imunitu, bývají matky s dětmi doma na ošetřovačce častěji než před covidem. To samozřejmě komplikuje život jejich zaměstnavatelům i kolegům, kteří si ke svým úkolům musí přibírat i ty od kolegyň na nemocenské. Loajalita a pochopení narazí při častějším opakování na zdvojnásobení práce v rámci stejného platu toho, kdo zůstane zdravý.
Svobodné třiceti- až pětatřicetileté ženy zase budou apriori v podezření, že se nechávají zaměstnat, aby získaly mateřskou. Když se k tomuto postcovidovému fenoménu přidá skutečnost, že mnohé firmy nechtějí přijímat klimakterické padesátnice nebo ženy bez praxe, je období, kdy je pro ženy optimální čas profesně se profilovat, opravdu kraťoučké.
Ne jednou, ale teď
„Ženy chtějí mít kariéru i děti. Stát brečí nad nízkou porodností. A to vše už v západní společnosti narazilo na nároky na výkon nastavené nepečujícími muži. Jsme s nadsázkou v situaci, jako by si pra-žena odskočila od ohně a dětí a šla si zalovit mamuta, jenže mezitím oheň vyhasne a děti sežere predátor,“ míní psycholožka Vokáčová. „V tuto chvíli stojíme v Česku v bodě, kdy žena, která chce dítě i dobrou práci adekvátní jejímu vzdělání a talentu, za neponižující plat, musí alespoň z jednoho výrazně slevit. Buď to odskáče ona, nebo dítě. Teoretizování, že by se měly zařizovat školky, že by měly firmy poskytovat víc částečných úvazků, slyšíme spoustu let. Pro ženy, které toto téma řeší právě teď, jsou vize ‚jednou‘ k ničemu. Ale jsme zase u přesahu ega a ochotě pomoci příštím generacím matek, aby to ony měly lehčí. S tím se dá pracovat už teď. Třeba jen tím, že nebudeme shazovat ostatní ženy,“ tvrdí psycholožka Vokáčová.
Kruh se uzavírá. Ke změnám a zlepšení vztahů i života všech zúčastněných nedojde, pokud se na takzvaně neutrálních právních pravidlech nebudou podílet všechny skupiny společnosti, se všemi svými rozmanitými úhly pohledu. A dokud budou ženy samy sebou pohrdat a podrážet si nohy.
Očima psychologa Borise Štepanoviče
Proč si účastníci internetových diskuzí dovolují více na ženy než na muže?
„O skryté i viditelné chyby druhých se lidé nejčastěji zajímají proto, aby se nemuseli zaobírat vlastními chybami. V internetových diskuzích na témata jako vzhled, výchova, výživa, partnerské problémy apod. bývají velmi často aktivnější ženy než muži. Ženy ve veřejném prostoru to tak velmi často schytají právě od jiných žen.
Důvod? Ženy se obecně snaží více přizpůsobovat tomu, co je představováno jako ideál, srovnávají se s ním i samy mezi sebou. Když se jim nedaří ideál splnit, tak se trápí, jsou zklamané, nebo naopak závidí těm, kterým se něco podobného povedlo. Zlobí se pak na sebe nebo na druhé. Nedostatečnost vyvolává pocit méněcennosti. A slabý pocit vlastní hodnoty je možné posílit prostřednictvím devalvace druhého. Ztrapňováním, urážením nebo zesměšňováním ponižujeme druhé, což nám pomáhá idealizovat sebe.
Paradoxně to vede i k tomu, že se kritizují i ženy, které selhaly, jsou viditelné a k nedostatku se otevřeně přiznávají (typické komentování XXXL modelek, svobodných matek apod.). Tyto nezdary připomínají vlastní selhání, které je často nemožné vyřešit. Bezmoc vede k agresi. Pro ženy bývá často problém pracovat s pocity zlosti a hněvu, podobné emoce byly totiž ve výchově žen dlouhodobě spíše tabuizovány. To ale neznamená, že je ženy nepociťují. (Na tomto místě je dobré si připomenout, že zdravá agrese a hněv pomáhají například udržet a chránit si hranice.) Anonymní prostředí internetu obecně dává možnost uvolnit průchod frustraci a aspoň na chvíli ze sebe mít dobrý pocit. I když se tak děje na úkor ponižování druhého.“
