Adéla Laštovková Stodolová je režisérka úspěšných představení Meda, Werich a Marta na letní scéně pražského Musea Kampa. Před pěti lety chtěla realizovat projekt Krajina 0 věnovaný vztahům otců a synů. Měli v něm účinkovat Adélin bývalý muž Jiří Laštovka s jejich starším synem. V době, kdy o projektu začali mluvit, si Jiří vzal život. Adéla zůstala sama se sedmiletým a dvanáctiletým synem. Pro WHAT se svěřila, co jí pomohlo náročné období zvládnout.
Proces truchlení má několik fází a všichni mě připravovali na to, že to bude tak dva roky trvat. Nejdřív to samozřejmě byl obrovský šok, pak máte pocit, že nic nebude jako dřív, že už nikdy nebudete mít schopnost se radovat. Pak přijde pocit, že nemáte žádné životní jistoty. Že když vám zazvoní telefon, nikdy nevíte, co se může dít. Začnete se strašně bát, hlavně o život svých dětí. Taky jsem si uvědomila, co to znamená pro kluky, že jim nikdy v životě tátu nenahradím. Zaplavil mě obrovský pocit viny, že jsem jim do života přinesla tuhle tragédii. A nakonec přišel obrovský vztek, že jsem na vše sama. Zároveň jsem na dětech viděla tu obrovskou bolest, to je pro matku asi nejhorší utrpení.
Pocit vzteku jsem zažívala ve stejný čas jako starší syn, kterému bylo dvanáct, když se to stalo. On to v sobě tehdy všechno zavřel, nešlo to z něj, takže jsem dostávala na terapiích za úkol, abych, pokud budu chtít plakat, plakala doma s dětmi, abych se před nimi vztekala, protože to k tomu všechno patří. Takže jsme třeba všichni tři zabořili tvář do polštáře a brečeli společně. Důležitý je říct tomu procesu ano. Uznat, že takhle to teď musí být. A věřit, že jednou třeba vyjdeme ven, zasvítí sluníčko a my se zasmějeme.
Matka i otec v jednom
Nedovedla jsem si představit, kdo klukům nahradí otce, tak jsem ho začala hledat v sobě. Snažila jsem se v sobě najít třeba větší přísnost, což Jiří měl, já jsem hodně benevolentní, pokoušela jsem se to skloubit, a úplně jsem se v tom ztrácela. Moje největší noční úzkosti byly kvůli tomu, že obě ty role nezvládnu. Že jim nemůžu svět ukázat z mužského úhlu pohledu. Důležitá informace pro mě byla, že si synové najdou ve svém životě jiné mužské vzory. Bylo důležité obklopovat se mužskou energií, posílat je do prostředí, kde muži jsou.
Do toho jsem řešila existenční otázku, protože se na vás ze všech stran hrnou pozůstalosti, nevyřízené účty, sociálka, zdravotní… Byla jsem v období, kdy jsem neměla práci, ještě jsem nedostávala žádné sociální dávky, protože to bylo čerstvé. Zpětně se divím, že jsem nepřišla o rozum.
Všichni kolem vás jsou tou situací paralyzovaní a nevědí, jak vám mají pomoct, a i když se ptají a zajímají, jste na to ve výsledku sama. Z okolí jsem dostávala zprávu, že musím být silná, ale možná bych bývala potřebovala slyšet, že se můžu složit, skácet a chvíli nebejt. Ale dvě malé děti to prostě nedovolí.
Terapeutky mi připomínaly: „My jsme tady i pro vás,“ ale já tvrdila, že o mě vůbec nejde, řešila jsem jen kluky. Ale ony říkaly, že si vůbec neuvědomuju, čím budu procházet já. Myslím, že si žena v téhle fázi musí dát pozor, aby nezapomněla na sebe, protože já si nutnost péče o sebe vůbec nepřipouštěla. Po dvou letech mi vyhřezly tři ploténky, protože jsem prostě všechno držela jak obr Atlas.
Bolest jako důkaz
Jsem bývalá tanečnice a choreografka a potřebuju věci prožít přes tělo. Taneční konzervatoř mě vychovala k tomu, že bolest je začátek. Teprve když tě to bolí, dostáváš ze sebe umění. Takže když jsem uklouzla na Sněžce a praskla mi plotýnka, ještě jsem se dostala dolů, hodinu jela autem a teprve až ráno mě odvezli do nemocnice. Dali mi injekci a řekli, že se vůbec nesmím hýbat.
V tu chvíli jsem zažila asi největší zlom ve svém životě. Když vám praskne páteř, která je oporou celého těla, to, čemu věříte nejvíc, je to zvláštní. Najednou si musíte lehnout. Tehdy jsem začala strašně plakat a chtěla být miminko. Aby mi někdo dal dudlík, lahvičku s mlíkem, aby mi říkali ty malinká… Uvědomila jsem si, že potřebuju přehodnotit strašně moc věcí. Přístup k tělu, ke statečnosti, k potřebě všechny věci držet, nenechat si pomoct. Myslím, že ten proces transformace přístupu k sobě vlastně otevřela smrt Jiřího.
Druhá strana tragédie
Teď zpětně vidím, že jsou kluci sociálně inteligentní, mají v sobě spoustu soucitu a zároveň umějí rozlišovat, co je a co není tragédie, takže se nerozpadají u blbostí. Osobnostně je to strašně posunulo. A to je asi důležitý. Věřit, že tragédie má i druhou stránku.
Mám od nich zpětnou vazbu, že jsou šťastní. To mi řekli. Že je život baví, že z něj nechtějí odcházet. Protože mám samozřejmě obrovskej strach, že ta tendence bude stejná, že jim jejich táta neukázal cestu, jak věci řešit. Oba dva mluví o tom, že chtějí mít děti a že se na ně těší.
Myslím, že teprve teď, po pěti letech, můžu říct, že je to nejhorší za námi. Daří se mi teď dobře v divadle, což je zajímavý, protože Jiří, než odešel, mi řekl, že by mi hrozně přál, abych měla dobrou práci. Tak si říkám, že mi ji tady na tom světě třeba zajistil. (úsměv) Cítím nad námi nějakou ochranu, že jsme v bezpečí. Jo, je to dobrý. Dali jsme to. Teď mám poprvé pocit, že nastal okamžik, kdy bych si chtěla opečovat svůj osobní život. Vydechnout a dát prostor své ženskosti. Teprve teď cítím, že mi chybí druhá polovička. A budu ráda, když tomu budou kluci přítomní. Když uvidí, že si umím vytvořit vztah tak, abych byla spokojená. Abych byla šťastná.
