Barbora Chuecos byla 19 let generální ředitelkou Mary Kay pro Česko a Slovensko. Práci zvládala i po narození autistického syna Ángela, doma s ním zůstal manžel – hudebník. V Ángelových devíti letech už ale pohár přetekl, Barbora se jako matka cítila frustrovaná, chtěla být se synem doma, a role se musely vyměnit. Pro WHAT vyprávěla svůj příběh.
Vždycky jsem chtěla děti. Chtěla jsem jich víc, chtěla jsem je do třiceti a život se mi v tomhle vysmál. V sedmatřiceti se nám narodil Ángel. Neměl žádný viditelný handicap, byl pro nás zdravým a vymodleným dítětem. O jeho diagnóze jsme se dozvěděli až v jeho čtyřech letech. Neupadli jsme do deprese, ani jsme nezažili žádný výrazný šok. Naopak nám to leccos z Ángelova chování vysvětlilo.
I okolí k nám začalo přistupovat vstřícněji, ne jako k lidem, kteří rozmazlují a nezvládají svoje dítě, které tehdy opravdu skoro všude rušilo. Nebyli jsme schopní stát ve frontě, dojít včas na terapii, v klidu nakoupit… Takže když jsme se dozvěděli o Ángelově autismu, vlastně se nám i ulevilo. Rok jsme pak ale čekali na oficiální stanovisko a ten rok byl hrozně těžký, možná to byl nejtěžší rok vůbec.
Skoupila jsem všechnu dostupnou literaturu, dívala se na dokumenty o lidech s autismem, sledovala „instruktážní video“ a všechno vyznívalo hrozně bezvýchodně. To nás ale s Ernestem spíš vyburcovalo. Odmítali jsme přestat mít naději a vidět všechno jenom negativně. Pak jsme dostali oficiální diagnózu a ten samý měsíc jsme se dozvěděli o Son Rise Programu. O dětech s autismem se tam mluví jako o požehnání a rodičům se k jejich narození gratuluje. Obrovsky to s námi zarezonovalo a rozhodli jsme se dívat na autismus jako na dar.
Tsunami jako předzvěst
Barbora je přesvědčena, že přípravu na nelehké rodičovství absolvovala v prosinci 2004 na Srí Lance, kdy přežila vlnu tsunami. Moře jako by zapomnělo, že se má vrátit. Voda šla pořád dál, pak se zarazila o hory a hladina se začala zvedat. Zastavila se asi dvacet centimetrů pod úrovní prvního patra, kde jsme bydleli. To vše za zvukové kulisy bouřící vody a řevu lidí.
Měli jsme neuvěřitelné štěstí, ale já byla několik sekund přesvědčená, že můj život skončil, a měla jsem hrozný pocit marnosti, že jsem ho nevyužila. Možná i díky tomu mě nepoložilo, že se nám narodilo dítě s autismem.
Vědomí, že je život dar, se za ta léta samozřejmě naředilo, ale umím si ho navodit. Dělám dokonce něco, čemu říkám „test tsunami“. Jen si řeknu: Kdyby byl dneska poslední den mého života, co bych chtěla ještě udělat? Kdybych dneska umřela, stálo to za to?
Když jsem pracovala v Mary Kay, ještě cestou z práce jsem v autě vyřizovala pracovní hovory. Pak jsem to dělat přestala a těch dvacet třicet minut jízdy jsem strávila sama se sebou, abych byla zase nachystaná pro domov a pro Ángela. Byly to skoro až meditativní jízdy.
Manželství v pozadí
S Ernestem jsme si mnohokrát říkali, že kdybychom Ángela neměli, jsme už dávno od sebe. Shodneme se v zásadních tématech, jako jsou životní vize, ale v každodenním prožívání jsme hodně rozdílní.
Kamarádky mi po mnoha letech sdělily, že na naší svatbě uzavíraly sázky, jestli spolu vydržíme rok, nebo dva. Ale když se po svatbě narodil Ángel, bylo to ohromný. Oba máme pocit, že si to tady máme prožít a užít, a tak jsme přistupovali i k rodičovství. Jako partneři jsme fungovali, protože jsme měli společný projekt. Vylíhla se velmi silná motivace a cíl a my jsme věděli, že musíme oba hrozně moc makat a jít stejným směrem. Náš vztah šel ale úplně do pozadí.
I když mi v práci vycházeli vstříc, měla jsem dost flexibilní pracovní dobu a s Ángelem mohla trávit relativně dost času, chtěla jsem s ním být víc. Nejvíc mě deptaly služební cesty a konference. Když jsem přijela třeba po týdnu domů, vystrkoval mě ze dveří, křičel na mě a schovával se. Tohle nechce zažívat žádná máma. Když se přidaly ještě zdravotní problémy, už jsem nemohla přehlížet, že to takhle dál nejde. Všechno ve mně křičelo po změně. Chtěla jsem být s Ángelem doma aspoň rok, nasytit se naší blízkosti a potřebovala jsem, aby se naše role s Ernestem prohodily.
Odpracované štěstí
Věděli jsme, že tato změna ovlivní veškeré naše fungování, finance, prostě všechno, takže jsme se na to hrozně dlouho chystali a je vlastně úplně logické, že naše krize přišla právě tehdy. A byla veliká. V těch nejtěžších dnech jsme spolu pomalu nemohli být v jedné místnosti. Oba jsme se snažili, ale bylo to, jako když člověk chodí po nějakých střepech. Byli jsme úplně odpojení.
Tehdy Ernestovi jeden náš společný kamarád řekl, že to už sami nezvládneme a měli bychom si vyhledat pomoc. Našli jsme terapeutku, která měla s každým z nás absolvovat dvě tři individuální sezení, a pak jsme měli začít v trojici řešit náš vztah. Proběhla tři sezení, čtvrté, páté, říkala jsem si, že si toho asi každý vlečeme hodně, a po pár týdnech jsem začala cítit, že se nám dům zase začíná plnit láskou. Zvládli jsme se třeba obejmout, což v některých týdnech nešlo. Takhle jsme pracovali každý zvlášť zhruba tři čtvrtě roku. Pointa celého příběhu je, že na sezení ve třech nikdy nedošlo. Oba jsme si pak zpětně přiznali, že jsme byli na rozvod. Že jsme přemýšleli, jak rozdělit majetek, a byli zoufalí z toho, jak se bude vyvíjet Ángel.
Spousta lidí si na základě našeho webu a sociálních sítí myslí, že jsme dokonalá rodina a že máme krásný vztah. Ano, máme krásný vztah a jsme na tom teď líp než kdy dřív. Ale pořádně jsme si to odpracovali. A Ángel? Je pro nás opravdu požehnáním. Mně osobně změnil život k lepšímu. Jsem trpělivější a láskyplnější, než jsem byla dřív. Stále mě něco učí. A stále mě cvičí v tom, abych věřila na zázraky.
