„Když jsem ve svých pětadvaceti letech byla poprvé u psychiatra a odmítla předepsaná antidepresiva, lékař přede mnou padl na kolena a prosil mě, abych je začala užívat,“ vypráví novinářka Monika Valentová, která tím otevírá novou rubriku What.
Sebeláska. Nevím, jak to máte vy, ale mě to slovo už krapet unavuje. Kurzy, přednáškami a knihami na toto téma je trh přesycen a jako by to pořád nemělo výsledky. Přesyceny jsou i čekárny psychologů, koučů, ale člověk jako by stále sytý nebyl. I proto přinášíme sérii výpovědí, jejichž leitmotivem je… no ano, sebeláska.
Když jsem ve svých pětadvaceti letech byla poprvé u psychiatra a odmítla předepsaná antidepresiva, renomovaný lékař přede mnou padl na kolena a prosil mě, abych je začala užívat. Vyzvedla jsem si prášky z lékárny, přečetla příbalový leták (klasická začátečnická chyba!), a hodila je do koše.
Když jsem ve svých pětatřiceti letech pod rouškou noci zvonila na dveře Riapsu, bezprahového zařízení pro šílící lidi, byla jsem rozhodnutá, že bez léků neodejdu. Krapet mě tehdy tlačil čas, neboť doma pomlaskávalo plně kojené dítě (modří vědí) a ne zcela klidný manžel. Když je můj muž v tísni, začne mu cukat oko. Když jsem odcházela, cukaly mu obě, plus levý koutek úst.
Recept jsem si tenkrát musela vybojovat, neboť mi rozřazovací pracovnice nejdřív přidělila psychologa, který, jak známo, léky předepisovat nemůže. Ten mladík se na mě díval s despektem a cedil mezi zuby, že „jsou i jiné cesty“. Jako bych slyšela: „Ty ubožačko, žebroníš tady o prášky, a přitom jsem tu Já, čerstvý absolvent prestižní školy, a síla tvé mysli, o které nemáš zjevně ani páru.“
Kruh se uzavřel
Na tomto místě si neodpustím vsuvku, že jsem se na své cestě k přijatelnému duševnímu stavu párkrát setkala s poměrně hazardním chováním autorit. Pro člověka, který si nevěří, ba nemá se rád, a jehož rozpoložení je všechno, jen ne stabilní, může být významně pozvednuté obočí psychologa (maminky, tatínka, učitelky, terenéra…) fatální. Takový člověk se, aby autoritu nezklamal, často kousne. Třeba tak, že si rozkouše pusu do krve. To v lepším případě. V horším někam skočí… Já už ale tehdá měla za sebou přece jen nějakou cestu a v hlavě vidinu hladového kojence, jeho čtyřleté sestřičky a jejich tatínka, kterému už určitě cuká i mozek. Zůstala jsem proto (zřejmě poprvé v životě) neoblomná a odešla se štítem, alias papírovým receptem. Pak měla ještě přijít úmorná eskapáda laborování s dávkou, střídání nejrůznějších terapeutů, zoufalství, že mi nikdo neumí pomoct, až se kruh uzavřel a já pokorně čekala na Toho svého prvního, kterého jsem kdysi poslala do háje. Klepala jsem se strachy, jestli mě vezme. Vzal. A bylo mu to jasné. Už před těmi deseti lety.
Nastala terapie a první kapitolou ve slabikáři jakés takés psychické stability byla sebeláska. Se všemi divnými konotacemi tohoto slova. Pobídkám „mějte se ráda“ a kamarádským objetím, kterými zpravidla končil sezení, jsem dlouho nerozuměla. Považovala jsem je za způsob, jak si může okoralý lékař sosnout trochu mladé mízy a také za apel neproveditelný, jelikož MUDr. i já přece dobře víme, že se mám ráda až moc. Že jsem sobecká, narcistní, nepřející mrcha. Tak moc špatná, že si lásku prostě nezasloužím. Vlastně od chvíle, kdy jsem jako dítě začala hodnotit své myšlenky, měla jsem pocit, že nejsou dobré. Čisté. Že nejsem hodná a hodna. Lásky. A než mi došlo, že je na tom něco špatně, tak to, vážení přátelé, trvalo pohříchu mnoho let!
Hodně otázek, málo odpovědí
Slovutný psychiatr mi (bez ohledu na svou víru) často mával před nosem božími přikázáními. Obzvlášť v oblibě měl pobídku „miluj bližního svého jako sebe sama“. Když se na to podíváme z jedné strany, řekneme si: „To je jasný, že sebe miluješ, až to hezký není. Ale měla by ses snažit o něco podobnýho i vůči okolí .“ A z opačného konce čteme: „Sebeláska je přirozená a nutná. Teprve ta ti otevře dveře k lásce k bližnímu.“ A jednoho dne vám to dojde a řeknete si WOW!, nebo taky AHA! (to podle nátury) a ta prostinká věta vám připadá chytrá a objevná a důležitá. Jako když od dětství slýcháte okřídlenou pravdu, máte pocit, že jí rozumíte, protože „to se přece rozumí samo sebou“, ale pak vás život přivane do situace, kdy to pochopíte. Opravdu. Protože prožijete a procítíte. A to, co se dřív rozumělo samo sebou, je najednou objev olbřímých rozměrů.
Možná vás teď napadlo, že tu ještě nebyla položena kardinální otázka: Proč? Proč se často nemáme rádi?! Proč si nevážíme sami sebe?! Proč si myslíme, že se musíme přetvařovat, aby nás okolí přijímalo?! Proč nejsme pro sebe dost dobří?! Kolik otázek, tolik odpovědí. A každý nám řekne něco trochu jiného a my to trochu jinak pochopíme. Ale co když nemusíme na všechno znát odpověď, abychom mohli věci měnit? Možná to můžeme vzít z opačného konce a prostě konat. Nemusím vědět, proč mi vadí plazi, ale prostě si je do bytu nepořídím. A ještě než za pomoci hlubinné psychologie zjistím, proč se bojím tmy, prostě si nechám v noci rozsvícenou lampičku. Možná můžu být k sobě nejdřív laskavá a pak teprve přemýšlet, proč jsem nebyla. A to už možná ani nebude zapotřebí.
Kamarádka mé dcery vyrábí mýdla pod krásnou značkou „Mýt se rád“. A mně se to zdá příznačné. Když se nemám ráda, tak se nechci mýt. Nerada se sebe dotýkám. Nerada si uvědomuju svou existenci. Nechci se vnímat, chci nebýt. Nebojte, nakonec to s hygienou vždycky nějak zvládnu, manžel mě zatím neopustil, ale chci říct, že mýt se rád a mít se rád spolu souvisí. Jedno vede za ruku druhé. Tolik ode mě. A teď mě, prosím vás, omluvte, jdu si dát sprchu.
