Na světě existuje pět záhadných oblastí, kde se lidé navzdory nápadným kulturním rozdílům běžně dožívají devadesáti a více let a méně často je potkávají srdeční choroby a rakovina. Italská Sardinie, japonský ostrov Okinawa, poloostrov Nicoya na Kostarice, řecká Ikarie a kalifornská Loma Linda. To jsou místa, která na první pohled mají jen pramálo společného. Přesto je spojuje fascinující tajemství – jedná se o pět takzvaných modrých zón, kde lidé dle statistik žijí nejdéle na světě. Čím to je?
Fazole na talíři
Na jídelním lístku v restauraci v Okinawě asi jen stěží najdete podobné pokrmy jako v taverně na Ikarii, přesto jsou mezi základními ingrediencemi jisté paralely, stejně jako ve všech ostatních modrých zónách. „Na všech pěti místech je společným jmenovatelem převážně rostlinná strava,“ řekl NBC News Dan Buettner, autor a badatel, který tato místa dlouho zkoumal. „V každé Modré zóně je pět pilířů stravy: celozrnné potraviny, zelenina, hlízy (batáty nebo brambory), ořechy a fazole. Nejdůležitější z nich jsou fazole. Šálek fazolí denně vám může přidat dva až tři roky života.“
Podle Buettnera naopak na těchto místech lidé příliš nekonzumují výrobky z kravího mléka, dopřávají si jen ovčí a kozí mléko. Maso konzumují v průměru jen pětkrát za měsíc. A jak už studie potvrzují, mezi nimi například tato, vynechání masa z jídelníčku snižuje riziko úmrtí na srdeční choroby, rakovinu a několik dalších závažných onemocnění.
Méně kalorií a hara hachi bu
Také snížení příjmu kalorií může dlouhověkosti pomáhat. To mimo jiné potvrdila velká americká studie opic, která trvala pětadvacet let. Během ní bylo zjištěno, že zvířata, která konzumovala o 30 % méně kalorií než ostatní, žila výrazně déle. To samé platí pro některé modré zóny. Například v Okinawě měli podle studií lidé před začátkem 60. let nedostatek kalorií, což mohlo podle odborníků přispět k jejich dlouhověkosti.
Navíc obyvatelé této oblasti mají takzvané pravidlo 80 % zvané hara hachi bu, podle něhož přestávají jíst, když se cítí být sytí právě z 80 %. I to jim pomáhá nekonzumovat přílišné množství kalorií.
Půsty
Se snížením příjmu potravy souvisí i krátkodobé půsty. Například obyvatelé Ikarie se z většiny řadí k řecké ortodoxní církvi, která dodržuje během roku mnoho půstů. Řecká studie z roku 2013 potvrdila, že tyto náboženské svátky spojené s omezením stravy vedou ke snížení cholesterolu v krvi a také k nižšímu BMI (body mass index). Fakt, že půsty redukují váhu, snižují krevní tlak, cholesterol a upravují mnoho dalších rizikových faktorů, potvrzuje i celá řada dalších studií. Řadí se sem také takzvané přerušované půsty, kdy jedinec omezí jídlo na několik hodin během dne či několik dní v týdnu či v měsíci.
Na vodě a čaji
Co se pitného režimu týká, modré zóny převážně fungují na vodě a čaji. „Většinou celý den pijí bylinné čaje,“ vysvětluje Buettner. „Zatímco v Okinawě je to často zelený čaj, na Ikarii se do čaje přidává oregano, rozmarýn nebo máta.“ Káva se na většině místech po ránu pije, stejně tak víno, obzvlášť na Ikarii a Sardinii, ne však více než dvě skleničky denně. Zároveň je nutno dodat, že v kalifornském městě Loma Linda, které je jedinou americkou destinací na tomto seznamu, je efekt modré zóny přisuzován převaze jedinců z církve adventistů sedmého dne, kteří se vyhýbají kofeinu, nepijí alkohol a silně se přiklánějí k vegetariánství.
Smysl žití v komunitě
Podle blogu Scientific American může osamělost zkrátit život člověku o patnáct let, což je ekvivalent tomu, jako by daný jedinec kouřil patnáct cigaret denně nebo trpěl obezitou.
Sám Buettner zdůrazňuje, že krása modrých zón nespočívá v jedné nebo dvou velkých věcech, ale v „souhvězdí maličkostí, které se sčítají“. Strava je přitom jen jednou částí obrazu, zatímco společenská aktivita, komunita a silný pocit naplnění jsou dalšími nedílnými faktory.
„Lidé v modrých zónách se ráno neprobouzejí bez kormidla. Jsou poháněni smyslem a účelem života,“ říká Buettner. „Investují do rodiny, udržují svou mysl zaměstnanou a neprojevuje se u nich existenciální stres z toho, že jsou v životě bezcenní, jako je tomu například u mnoha Američanů. V těchto regionech nemůžete vyjít z domu, aniž byste narazili na někoho známého. A to všechno má mnohem větší sílu, než si myslíme.“
Lidé jsou nesmírně společenští tvorové a už od útlého věku se učíme důležitosti týmové práce a spolupráce. „Jsme geneticky předurčeni k tomu, abychom toužili po sociální interakci, a když se nám jí nedostává, vzniká podvědomý stres, který nás ničí,“ dodává.
Každodenní pohyb
V modrých zónách lidé nechodí do fitka. Místo toho zařazují pohyb přirozeně do každého dne, zejména skrze fyzickou práci a také chůzi. Například harvardská studie mužů z modré zóny na Sardinii zjistila, že jejich delší život je spojen s chovem farmářských zvířat, životem na strmějších svazích hor a tím, že chodí delší trasy do práce.
I další dvě modré zóny – Okinawa a Ikarie se rozkládají v odlehlých a méně přístupných oblastech, které dlouho neměly přístup k veřejným silnicím. Tato „zastrčenost“ na vrcholcích kopců nejenže „chrání tyto zóny před zhoubnými účinky globalizace“, jak říká Buettner, ale také podporuje tvorbu těsných sociálních vazeb a zařazení pohybu do každodenní rutiny. „Chůze je jednou z nejlepších forem pohybu a můžete ji provozovat, aniž byste na ni mysleli,“ upozorňuje Buettner. Za tímto účelem doporučuje pořízení psa: „Adopce psa je skutečně nejlepší strategií modré zóny, jaká existuje. Je to totiž dokonalý impuls, který vás přiměje ke každodenní chůzi.“
Nakonec se zdá, že tajemství modrých zón není až tak překvapivé. Každá z těchto oblastí upřednostňuje zdraví a štěstí člověka způsobem, který lidé znali odnepaměti, jen se na něj v posledních desetiletích trochu pozapomnělo. „Všichni hledáme zázračné pilulky, séra nebo doplňky stravy, ale nic z toho v modrých zónách neuvidíte,“ říká Buettner. „Jsou to většinou drobnosti, které jsou podpořeny správným prostředím.“
