Kostýmní výtvarnice Stanislava Šlosserová pracovala třeba na filmech Gladiátor nebo Černý jestřáb sestřelen a stala se vyhledávanou kostymérkou hollywoodských hvězd. Svou práci miluje. Své děti taky. A konečně už má ráda samu sebe. I své jméno. Svěřila nám svůj životní příběh.
Když se naši rodiče rozvedli, soud určil, že od mých čtyř let budeme jednou za rok trávit tři týdny u táty. Vůbec jsme tu rodinu se sestrou neznali, protože během roku s námi otec nekomunikoval. Připadaly jsme si tam jako vyhnanci, ale zase nás to hodně sblížilo. Jsme na sebe se ségrou hodně navázané a pomáháme si. Už nemáme tátu ani maminku, ale máme jedna druhou.
Maminku jsem milovala, ale i když byla hodná, milá a úžasná babička pro moje děti, vnímala jsem, jak je v některých věcech, jako jsou třeba vztahy nebo fungování rodiny, ztracená. Když jsem za ní třeba s něčím přišla, častokrát jsem cítila, že sama v sobě tápe, nemá se čeho chytit. Tehdy mi začalo docházet, že některé věci nejsou úplně můj problém. Že je to něco, co se táhne rodinou. Moc bych si přála, abych tohle svým dětem už nepředala, protože jsou jiná témata, která se mají rozebírat.
Tipla bych, že jsme jedna z prvních generací, která přichází na to, že se zajeté vzorce můžou zastavit a přeprogramovat, aby to nešlo dál. Myslím, že naše děti tady mají vymýšlet a vytvářet úplně jiné věci. Globálnější. My řešíme sami sebe a naším úkolem je zastavení hrůz, které byly před námi.
Jméno jako závaží
Sebepřijetí vzniká už s tím, že přijmete svoje jméno. Ve mně Stanislava vždycky vyvolávala úplnou hrůzu, nedokázala jsem to jméno pořádně vyslovit. Přijala jsem ho až někdy kolem třicítky, poté, co odešla moje babička. Tehdy jsem hodně začala vnímat, co lidé vyzařují. Viděla jsem třeba v tramvaji úplně cizího člověka a napadlo mě, že má nemocnou štítnou žlázu. A pak jsem se s ním shodou okolností znovu setkala a zjistila, že je to pravda. Nevěděla jsem, proč se to děje a co s tím, každopádně mě život mezi řádky, nebo mezi nebem a zemí, začal hodně zajímat. Začala jsem objevovat patřičnou literaturu, přes ni jsem potkávala lidi, kteří mě směrovali dál.
Porozumět a jít dál
Stanislava znamená doslova postavit se za svou slávu, tedy postavit se sám za sebe. Ale jak jsem se mohla postavit sama za sebe, když jsem nebyla přijata svým otcem?!
Táta s námi nikdy nežil, moje maminka od něj odešla, když byly sestře tři a mně jeden rok. Vždycky ve mně bylo vědomí, že když se o mě otec nezajímá, asi nemám hodnotu. Až časem jsem pochopila, že to nebylo tím, že by mě nepřijal, ale tím, že prostě neuměl vychovávat děti. Jeho samotného vychovávala starší sestra, zatímco rodiče makali na poli. Tehdy se mi podařilo to přijmout a odpustit mu. A později jsem přijala i svoje jméno.
První pubertu jsem si neprožila. Táta s námi nebyl a u maminky jsme cítily, že je moc křehká na to, abychom jí svým chováním třeba způsobovaly bolest. Bály jsme se, že bychom o ni mohly přijít a neměly nikoho. Takže jsme se ségrou byly fakt velmi poslušné, snažily se všechno plnit, ale vlastně jsme nežily. Až s pubertou mých dětí si začínám dovolovat prožít tu svoji druhou. Když třeba vidím, s jakou zálibou něco tvoří, hodně mě to inspiruje. Já sama jsem se našla v tom, co dělám. Až v práci jsem si dovolila bavit se nebo si něco užít. Tam vidím, že je dobrý nebrat se moc vážně, experimentovat, dělat věci s vtipem…
Cesta k pravdivosti
Syn Mikuláš se narodil, když mi bylo třicet osm, Mia ve dvaačtyřiceti. S jejich tatínkem jsem žila devět let, ale pak jsme se museli oddělit. Zjistila jsem, že ač si ho vážím jako umělce, žít s ním je pro mě nepřijatelné.
Do doby, než jsem si uvědomila svou hodnotu, jsem se snažila napasovat do něčeho, co drželo vztah, ale za nějaký čas jsem zjistila, že to nejde. Nemůžete být superžena, která udělá všechno. Pokud se pasujete do role, která vám není vlastní, tak vlastně druhého klamete a samu sebe popíráte. Když se potlačíte a nevystoupíte z toho, semele vás to. Fungující model jsem z rodiny neznala, takže jsem si myslela, že to takhle asi má být.
Teď jsme od sebe osm let a náš vztah má i tak velký vývoj. On si taky musel prožít své záležitosti. Když před dvěma lety zemřeli oba jeho rodiče, přišla jsem mu pomoct, protože se necítil dobře a byl sám. Protože si neodžil proces truchlení, za čas ho to dostihlo a musel se nechat hospitalizovat. Řekla jsem si tehdy, že je to táta mých dětí a nemůžu ho nechat na holičkách. Začali jsme ho brát o víkendech k nám domů, chodili jsme na dlouhé procházky přírodou…
Teď už začal žít svůj život a chová se poprvé jako docela fajn táta. A součástí mého sebepřijetí je, že teď už mu můžu říct na rovinu: Tohle je trošku blbě. Takhle to necítím. Tohle nejsem já. Nebo: Najdi sám sebe, já jsem se taky hledala, nepřichází to hned. To, že nevidíš světlo na konci tunelu, neznamená, že tam není, jen je to ještě daleká cesta, ale vydrž! Jsme tady. Máš tu děti. Když ti bude smutno, zavolej a budeme dělat něco společně. Tímhle jsme si museli projít. A dostali jsme se do stadia, kdy spolu můžeme o všem mluvit a máme nejhezčí vztah, jaký jsme kdy měli.
