Pro terapeutku, autorku dvou knih a matku tří dětí Veroniku Fey Křen je sebeláska silné téma. Už zdaleka není jen „biomanželka“ vláčená texty knížek svého bývalého muže Michala Viewegha. Je z ní cítit klid, sebevědomí a radost ze života. Cesta za nimi ale byla dlouhá. Svěřila nám svůj životní příběh.
Když jsem se kdysi dočetla, že bych měla mít samu sebe na prvním místě nejen jako partnerka, ale třeba i jako máma, připadalo mi to jako nesmysl, nehoráznost a byla jsem schopná se kvůli tomu do krve hádat. Teprve postupem času jsem začala rozumět, o co jde.
Jako malá jsem chtěla být archeoložkou. Měla jsem sen, že pojedu do Egypta a tam budu štětečkem oprašovat kosti a hledat ztracené civilizace. A svým způsobem jsem se archeoložkou stala. Pořád v sobě něco hledám a vymetám a zkoumám kostlivce. Sice to někdy bolí, ale být sama se sebou stoprocentně spokojená bych asi nechtěla, protože mě baví ten proces.
Krize v Pompejích
Před asi patnácti lety jsem jela se švagrovou a její sestřenicí do Itálie. Naším cílem byly Pompeje, kde jsem zažila takzvanou psychospirituální krizi, o které jsem dřív nikdy neslyšela. Myslela jsem tehdy, že na schodech jednoho antického chrámu umřu. Když jsem pak zážitek po několikáté rozebírala s terapeutem, ukázalo se, že téma je mé tehdejší manželství a krize přišla, protože jsem na dovolené nestála skoro v žádné své roli a mé ochranné bariéry padly.
Moje sebehodnota byla dost pochroumaná už před svatbou, ale v manželství dostala na frak ještě víc. Bývalý manžel byl přesvědčen, že všechno je moje chyba. Navíc jsem někde v sobě měla slib, že své mámě, která byla čtyřikrát vdaná, ukážu, že se dá vztah udržet, takže jsem mnohokrát své hranice překračovala.
Kufr v předsíni
Postupem času jsem došla k tomu, že čím víc toho člověk udělá ne kvůli sobě, ale kvůli ostatním, tím větší rozčarování zažívá, když pocit spokojenosti a sebepřijetí nepřichází. Pak je dobré se ptát, kdo nám nastavil měřítka toho, co je dobré, kdo se snaží naše hranice nabourat? Proč se někomu nelíbíme takoví, jací jsme, a potřebuje nás zformovat jinak?
Jako dítě se necháme zformovat snadno, protože odmítnutí vlastními rodiči je pro nás ohrožující. Živě si vzpomínám, jak mi máma sbalila kufříček, postavila ho za dveře a řekla, že půjdu do dětského domova. Stoprocentně vím, že by to neudělala, protože mě milovala, ale tehdy jsem tomu věřila. Přitom bych klidně mohla říct, že moje dětství vůbec nebylo nijak hrozné. Nikdo mě netýral, nikdo mě neznásilňoval, bita jsem vůbec nebyla… Ale měla jsem pocit, že do rodiny úplně nepatřím, že jsem divná, jiná, že mi nikdo moc nerozumí.
Někdy v páté třídě jsem se navíc dozvěděla, že muž, který mě a mé dva mladší bráchy vychovává, není můj táta. Samozřejmě jsem se ptala, kdo je tedy můj táta. Objevil se, když mi bylo osmnáct. Žil v Kanadě, měl peníze a my jsme byli hrozně chudá rodina, tak nám začal nakupovat oblečení, hrnce, vybavení do bytu… Vůbec jsme nechápali, co se děje. O tři roky později mi oznámil, že asi můj táta není. Takže další ťafka. Pak jsme se deset let neviděli ani neslyšeli. Když byl vážně nemocný, zavolal mi a najednou jsem zase byla jeho dcera. Takže vlastně pořád nevím, co si o tom mám myslet. Kdo já jsem, když se ke mně žádný otec nehlásí? Když mě nemají rádi? Když mi neřeknou pravdu? Jsem divná? Mojí láskou k sobě samé tyhle věci samozřejmě otřásly.
Mezi rozumem a intuicí
Pamatuji si na den, a není to tak dávno, kdy zdánlivá hloupost odkryla mé slabé místo. Hrozně ráda čtu, knihy máme všude. Můj muž Petr o ně jednou zakopl a říká: „Já už ti tu knihovnu vyhodím! Pořád se obklopuješ knížkami, myšlenkami druhých. Ty máš tu moudrost v sobě. Nemusíš ji pořád hledat jinde.“ Zarezonovalo to ve mně. Měla jsem pocit, že bez své knihovny nebudu existovat. Že mě ty knihy a informace definují a kdyby zmizely, zmizím i já. A kdo potom budu?
Uvědomila jsem si, v jaké iluzi jsem už od dětství žila. Mamka mi vždycky říkala, jak jsem byla chytrá, že jsem brzo četla a pořád jsem se na všechno ptala, nejradši jsem si povídala s dospělými a oni mě rádi poslouchali… Takže jsem celý život žila v tom, že abych měla hodnotu, abych byla přijímaná, milovaná, musím mít informace. Že intuice nestačí. A přitom jsem velmi intuitivní člověk. Od té doby hledám rovnováhu, jak informace dobře využít a zároveň poznat, kdy už je dobré poslouchat intuici.
Aha momenty
Když se rozhodneme, že chceme zpracovat nějaké téma, začnou nám do života chodit „správní“ lidé a „správné“ situace, aby to mohlo udělat cvak a my pochopili. A to cvak vnímám jako stav, kdy se všechny naše buňky nadechnou a úlevně vydechnou. Je to celotělový zážitek a myslím, že teprve po něm může nastat změna. Věci potřebujeme nejen analyzovat, ale zároveň prožít skrze tělo, protože právě tělo má obrovskou paměť. Čím víc jsme od něj odpojeni, tím je menší šance, že tyto „aha momenty“ nastanou a my uděláme nějakou změnu. Nemám mandát na moudrost. Zdaleka nemám všechno zpracované. Ale díky tomu, co jsem prožila a nastudovala, můžu své klienty doprovázet. To je můj dar. A uznat ho u sebe a ocenit, to byl také velký krok.
