Do Tanzanie vedla cesta Češky Báry přes lásku a touhu žít v teplé zemi. Dnes společně s manželem vychovává uprostřed buše své dvě dcery, pěstuje zeleninu a hledá cestu, jak lépe zajistit vodu a obživu v období sucha nejen pro ně, ale i celou vesnici. Navzdory tomu, že o soudržnosti vsi nemůže být řeč.
„Bylo tam hodně náhod, co mě tlačily na místo, kde jsme se s mužem setkali. A tady u nás v buši jsem prostě doma, mám tu kořeny, ačkoli tu nemám žádné přátelé. Zvládla jsem spoustu těžkostí, ze kterých by asi každý vzal roha, ale patřím sem,“ snaží se rozklíčovat cesty osudu Barbora. Vedle pěstování zeleniny a dvou dcer ji zaměstnává také prodej látek s africkým motivem, které posílá do celého světa. V Africe našla klid, který jí v Česku chyběl. Nepřinášelo jí štěstí chodit do práce a pro někoho pracovat. Ne snad pro lenost, ale pro potřebu svobody. Své rodiče viděla naposled před lety, ale s maminkou je v kontaktu denně přes mobil, který dobíjí díky malému solárnímu panelu na domku.
Masajové se od Báry učí soudržnosti i pěstování nových druhů zeleniny
„Pracuji na tropické zahradě, sázíme ovocné stromy, koření a cokoli, co se dá pěstovat. Je to nepopsaný list pro mé tvoření a moc mě to baví. Hlavně těch stromů sázíme víc, my sami to nesníme, ale manžel má obrovskou úžasnou rodinu, něco se může prodávat na trhu. Bude skvělé, že se tu objeví něco, co tu běžně není. Spousta Masajů nezná ani mrkev, ani avokádo.“ V období sucha je v africké buši obrovský nedostatek vody. Bojují s ním rodiny, masajské děti, pastevci i dobytek. Ti všichni nemají v tu dobu přístup k pitné vodě. „Když naprší, v nádrží na dešťovou vodu je během pár dní hmyz, množí se v ní komáři a bakterie. Já to dělám tak, že si nechám vodu napršet do kyblíku a zavřu ho. A pak vodu obměňuji, to je naše pitná voda. Ale každý není tak uvědomělý a lidé tu běžně pijí ze stojatých vod. Navíc většina obyvatel tu nemá ani plech na střeše, aby tu vodu nachytali, takže vodu nabírají i v jezírkách a pijí to. V období sucha pijí všichni zakalenou vodu odněkud. Nebo nabírají vodu z tůňky, ze které pijí i kozy,“ líčí tamní situaci Bára, maminka Neseriyany a Namayany.
Pro Evropana je takový přístup nehygienický, protože ví, jaká rizika přináší. Masajové ale často ani nemají na výběr. Proto do hry vstoupila odhodlaná Bára, která chce studnou zajistit zdroj pitné vody pro všechny po celý rok.
V období sucha kvůli výpravám za vodou mláďata dobytka umírají
Rodiny se v období sucha musejí vydávat za vodou často na dlouhé a nebezpečné cesty. Slabá mláďata dobytka mnohdy dalekou cestu nezvládnou a umírají. Bára a její manžel Isaya proto chtějí vyvrtat studnu, která bude sloužit nejen jejich rodině, ale i všem v sousedství. Ví, že to finančně sami nezvládnou, a tak založili na Znesnáze sbírku, která jim má pomoci vyvrtat studnu, postavit pumpu, rozvést vodu a vybudovat veřejné stáčecí místo. Voda navíc umožní v období sucha pěstování plodin, čímž obyvatelům nejen zlepší životní úroveň, ale reálně pomůže zachránit i životy zvířat.
Z každé strany od domu Bářiny rodiny jsou svahilské vesnice, jedna půl kilometru, druhá dva kilometry (vesnice Mswaki). Jejich dům stojí hned u cesty, takže kolem něj projde denně opravdu hodně dětí do školy. V pondělí chodí kolem lidé na trh do vedlejší vesnice a ve středu zase ženy s miminky na kliniku. Kromě toho masajské děti celé dny pasou v okolí dobytek a všichni chtějí napít. Takže voda bude mít opravdu veliký dosah. Z dovážené vody není možné všechny uspokojit. I lékaře ve vesnici mají, i když samozřejmě na jiné úrovni než u nás. „Ano, lékařskou péči tu máme. Když je třeba, přijedou i na motorce za vámi. Třeba léčba malárie tu stojí kolem 100 Kč a je hodně úspěšná. Každá vesnice má kliniku, někdy to je jen bouda 2×2 metry s doktorem a léky, jindy budova s pár postelemi. Nemocnice jsou pak ve městech Handeni nebo Kwediboma z druhé strany. Tam jsem rodila druhou holčičku,“ přibližuje poměry Barbora Formanová.
„Není nutné setrvávat v mizerii, protože sílu máme uvnitř sebe všichni stejnou. Vštípit se to snažím hlavně dětem.“
Pomoci celé vesnici prostřednictvím sbírky v Česku umožnila Báře dárcovská platforma Znesnáze, která jako jedna z mála v naší zemi disponuje souhlasem Ministerstva zahraničních věcí ČR pořádat sbírky s využitím peněz v zahraničí. Za tuto možnost je Bára vděčná a věří, že se v její rodné zemi najdou lidé, kteří její snahu podpoří a darují tak masajským lidem možnost přežít těžká období sucha, napojit dobytek a nakrmit děti tím, co pak dokáží vypěstovat. Protože jak praví známé čínské přísloví: „Daruješ-li člověku rybu, nakrmíš ho na den, naučíš-li ho lovit, dáš mu potravu pro celý život.“
Za závistí místních stojí chudoba a přesvědčení, že jim samým se nemůže dařit lépe
Sousedé ženu z Čech nikdy zcela nepřijali, dokonce mnozí z nich jí záměrně škodí. Ani to jí prý od jejího odhodlání neodradí. „Bohužel je to tak, někteří sousedé jsou dost nepřejícní, což jsem dříve vůbec nevěděla. Někdo vám jde třeba hodit i před dům nějaký ,medicin‘, aby se nám nedařilo. Je to jen závist, která je ale všude, i v Česku. Běžně někomu vpustí krávy na pole, aby jim sežraly kukuřici, přitom oni jsou na ní také závislí. Nám to dělají taky. Jindy jsou zase v pohodě a s něčím pomůžou. Sice něco očekávají nazpět, ale nevadí. Nejlepší je dát jim dobrý příklad. A já chci pomoct, když to půjde. Vím, že to všechno pramení z chudoby a z toho, že lidi nic nemají a nevěří si, že by to třeba mohlo být jinak,“ říká introvertka, které přátelství místních příliš nechybí. Nejdůležitější pro ni je láska a šťastný život rodiny.
