Dlouho jsem přemýšlela, jakým slovem bych ji nejlépe vystihla. Nakonec zvítězilo “neokoukatelná”. Ať už totiž Elizavetu Maximovou sledujete na divadelních prknech, filmovém plátně nebo během povídání u hrnku kávy, vždycky si na ní najdete něco, proč ji chcete vidět zase znova. Devětadvacetiletá herečka s jemným projevem a neuvěřitelným vnitřním nábojem v posledních letech ve svých rolích září a není pochyb, že patří mezi nejvýraznější tváře nastupující herecké generace. Jaký je český filmový průmysl k ženám, kdy se setkala s nevhodným chováním kolegů na place a jaké bylo hrát přítelkyni rappera Paulieho Garanda před vlastním partnerem?
Máme za sebou další ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Největší povyk určitě vyvolala účast Johnnyho Deppa, který nedávno prohrál soud s médiem, které ho označilo za “manželkobijce”, protože měl údajně napadnout svou exmanželku Amber Heard. Kvůli jeho pozvání tak festival čelil vlně kritiky ze zahraničí. Jak celou kauzu vnímáte vy?
Musím přiznat, že mě cancel culture neuvěřitelně děsí. Nahání mi strach, že člověk může být odsouzený celou společností naprosto bez důkazů a vyřazen úplně odevšad. Je to strašně citlivé téma a přiznám se, že vlastně netuším, jaký na celou kauzu mít názor. Nikdo neví, jak to mezi nimi bylo, zatím je to slovo proti slovu. Každopádně Johnny Depp je výborný herec, který za sebou má skvělé role a udělal toho hodně pro film i charitu.
Přijde mi, že od kampaně Me Too celebrity pomalu ztrácí svoji nedotknutelnost…
Rozhodně. Ale myslím, že sem to ještě nepřišlo. U nás totiž ani v politice nefunguje špatná pověst a reputace člověka tady neznamená tolik, co na Západě. Těžko říct, co bude s námi až to sem přijde. A ono to přijde, i když jsme do toho bodu asi ještě nedozráli. Když pozoruju dění v Americe, myslím, že to všechno jednou dojde k rovnováze. Stejně jako povinné kvóty ve filmovém průmyslu – všechno bude časem v jedné rovince, i když jsou teď velké oběti při nastolovaní nové společnosti.
On filmový průmysl v posledních letech prochází celkovou transformací, ať už jde o zmiňované kvóty na obsazování menšin nebo zástupců LGBT komunity, hyperkorektnost a teď třeba i fakt, že roli anglické královny Anny Boleynové ve stejnojmenném seriálu získala herečka černé pleti. Hodně lidí tehdy začalo namítat, že by se historická fakta neměla měnit, že děti budou zblblé…
Mně to přijde naopak naprosto skvělé. Pokud jde o děti, rodiče by se jim měli víc věnovat, učit je historii, číst jim, pouštět jim dokumenty, učit je. Není to tak, že seriál na Netflixu jim může zničit a zblbnou dítě, kterému se jinak věnují. Není to přece dokument, ale subjektivní pohled tvůrců. Takže já určitě podobné kroky podporuju a myšlenka se mi líbí. Ukazuje nám totiž, že jsme všichni stejní, otevírá nám oči i obzory. Je to jasný důkaz toho, že když je člověk skvělý, je jedno, jakou má barvu kůže, sexuální orientaci nebo náboženské vyznání. Všechno je v pořádku. Co se týká kvót, tak dřív fungoval během castingů neskutečný rasismus a sexismus. Říkalo se, že snímek s černoškou v hlavní roli nepřitáhne tolik lidí, protože to je najednou určitý druh filmu. Teď je všechno zase extrémně hyperkorektní. Ale myslím, že časem to dojde do roviny, kdy nás vlastně ani nenapadne nad tím přemýšlet, všechno se uklidní a změny nebudou probíhat násilnou formou.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Zmiňovaný seriál je zajímavý i tím, že nahlédnutí do života hlavní postavy tvůrci pojali hodně feministicky. Zaznamenala jste nějaký silnější závan feminismu i v českém filmovém průmyslu?
Myslím, že se to teď hodně mění. Nejsem sice u filmu dlouho, poznávám prostředí teprve pátým rokem, ale přišla jsem už do otevřené atmosféry, kde jsou zajímavé ženské hrdinky a hlavní role. A jak řekla jedna moje přítelkyně, dřív byly v českých filmech ženské postavy jen proto, aby divákovi ukázaly, že hlavní hrdina není gay. Ale jak jsem říkala, všechno se pomalu mění a nedávno se mi dostalo do rukou několik úžasných scénářů, kde je ústředním hrdinou žena. A když už to byla vedlejší role, tak se její život netočil jenom kolem potřeb chlapa, kolem toho, jak ho uhnat, jak udělat, aby ji neopustil. Je to prostě normální bytost se svými bolestmi a radostmi.
A co herecké prostředí, mají to ženy v něčem těžší než muži?
Třeba když se nabírají studenti na DAMU, hlásí se víc holek než kluků, ale berou víc kluků než holek. Je to v každém ročníku a děje se to proto, že v klasických hrách je vždycky víc mužských postav a je pravda, že i filmů je víc s mužskými hrdiny. Ale jak jsem říkala, rozjíždí se změna strašně hezkým směrem. Je to závan ve společnosti, závan Západu. Koukáme na Big Little Lies, The Morning Show a spoustu dalších seriálů a filmů, kde je vidět, že ženské hrdinky přitáhnou úplně stejně diváků jako mužští. Co se týká třeba platů, tak netuším, jak to je konkrétně, ale ještě pořád žijeme ve společnosti, která bere chlapa jako toho, kdo má přinášet do rodiny víc peněz, zato žena má hraní jako nějaký koníček. No a samozřejmě jsem se setkala i s filmaři, kteří se na place chovali jinak k ženám než k mužům. Ale to je jen jejich omezenost, kompenzace a problém. Vždy záleží na režisérovi – dobrý a chytrý režisér nedělá rozdíl mezi pohlavím. No a s tím druhým typem člověka už prostě podruhé nemusím spolupracovat. V téhle branži všichni o všech vědí.
Nevím, jestli jste to zaregistrovala, ale v hudebním magazínu Headliner před pár měsíci vyšel zásadní text, kde několik známých hudebnic včetně Katarzie nebo Lenny popsalo své zážitky s tím, že se během své kariéry setkaly se různými druhy sexuálního obtěžování a nevhodného chování. Ať už to byly nabídky pomoci v kariéře za protislužbu nebo důrazné doporučení, jak se mají na koncert pro převážně mužské publikum oblékat. Zažila jste vy sama něco podobného?
Zažila – na filmovém place, kde jsme se svým kolegou šli za režisérem pro připomínky k právě roztočenému projektu. Kolegovi tehdy vysvětlil roli, bavil se s ním a mě sdělil jen: „Buď hezká a buď.” A pak odešel. Já vždycky říkám, že jaký je režisér, takový je i plac. Když přijdete někam, kde režiséra neznáte, všechno poznáte právě podle toho, kdo je na place, jak se k sobě lidi chovají, jaká je mezi nimi komunikace. Tehdy jsem zavětřila průšvih a na projektu jsem se sekla. Ale beru to jako obrovskou výjimku, rozhodně to není pravidlo. Naopak mám zatím na tvůrčí tým štěstí. Tehdy jsem si to v sobě zpracovala tak, aby mě to netrápilo. A hlavně vím, jakému typu lidí se mám vyhnout obloukem. Jednou z nejdůležitějších věcí totiž je, nenechat si s*át na hlavu. Ale ještě k těm nepříjemným zkušenostem… Asistent režie, který dává signál, že mám vejít do obrazu, mi jednou ten signál dal tím způsobem, že mě plácl přes zadek. Přišlo mi to tak dehonestující, že jsme mu potom dala pohlavek. Ale zpětně si říkám, že jsem měla zastavit záběr a hlasitě se ozvat, což jsem bohužel neudělala a normálně jsem pokračovala v práci. Všechno je to o nastavení hranic. Já si třeba svoje hranice uvědomuju až teď. Dřív jsem totiž spoustu věcí spolkla, chtěla jsem být pohodlná. Jenže tímhle způsobem se pak člověk stane otrokem. Dneska mám hranice nastavené jinak. Už znám svoji hodnotu.
A co vám v cestě za poznáním sebehodnoty pomohlo?
Vědomá práce na sobě, jejíž součástí je například i terapie. Myslím, že je to skvělá věc a všem ji doporučuju. Jen je lepší tam jít dříve, než ji skutečně potřebujete. A taky mi hodně pomohlo vyjít z komfortní zóny. Vím, že to zní jako klišé, ale podle mě je důležité překonávat něco, díky čemu je na sebe pak člověk pyšný. Můžou to být maličkosti, jako třeba vstávat denně v pět ráno, jít na každý trénink, který jsem si naplánovala, uvařit dobré jídlo pro osm lidí nebo překonání strachu. Prostě něco, co člověk předtím nedělal. Já třeba vždycky nesnášela povinný pohyb – tělák na základce i na střední a velmi těžký vztah k pohybu jsem měla i na DAMU. Až po škole jsem pak potkala trenéra Radka Laciho, který mě učí, abych si pohyb užívala, abych nejela přes sílu. A ve chvíli, kdy se mi cvičit nechce, prší a všechno mě bolí, tak jít na trénink, i když tam nevypotím krev, mě strašně posune. Takže pohyb mi taky hodně pomáhá.
Pomáhají vám v práci na sobě samé i vaše role? Třeba i ty, které nejsou úplně kladné, jako byla Marta Švarcová v dramatu z 50. let Herec, za jejíž ztvárnění jste byla nominována na Českého Lva?
Strašně moc. Postavu Marty jsem si z hloubi duše užívala. Právě díky takovým rolím o sobě člověk zjišťuje spoustu věcí, otevírá bránu vlastním démonům a je zajímavé ty démony přijmout, skamarádit se s nimi a žít s nimi pospolu. Dřív jsem je vytěsňovala, čímž jsem si škodila, protože oni potřebují únik. Připustila jsem si, že nejsem svatá. A že je to v pořádku. Záporné postavy mě celkově hrozně baví, protože si je můžu obhajovat, víc je pochopit. Často se chovají tak, jak se chovají, protože jsou v něčem nedomilované, jako my všichni. Baví mě objevovat, co je pro tu danou postavu hybatelem, tou motivací, proč je taková, jaká je. A pak ji miluju a hýčkám si ji. Když nad tím tak přemýšlím, je pro mě vlastně hrozně těžké hrát postavu neposkvrněnou životem.
Asi úplně jednoduché nebylo ani uvolnit se u celkem odvážné milostné scény s Jiřím Mádlem ve snímku Hra. Před natáčením prý dokonce padla na kuráž i flaška Becherovky. Pomohlo vám třeba v něčem i to, že jste se poprvé odhodlala jít donaha před kamerou, i když jste podobné role před tím odmítala?
Já takové role vlastně nevyhledávám ani po Hře. Ale pro vysněnou roli, se skvělými kolegy a s režisérem, kterému věřím, do toho klidně zase půjdu. Ale jen pro srovnání, tak třeba na festivalu v Cannes v roce 2019 jsem navštívila film, kde je asi nejbrutálnější sexuální scéna, co jsem kdy ve filmu viděla. Pocitově to trvalo hodinu, reálně třeba 15 minut. Šlo o orální sex prováděný hlavním hercem na hlavní herečce a byla to explicitní nahota, detaily a ničím se to nelišilo od porna. To jsem si říkala, že naše scéna s Jirkou je jenom dětská muchlovačka.
Jaké pro vás pak vlastně bylo dívat se na tu muchlovačku zpětně, když byl film hotový?
Bylo to pro mě něco nového a přiznám se, že jsem se ve sledování té scény rozhodně nevyžívala. Musím ale taky říct, že vůbec nelituju, že jsem do toho tehdy šla, i když pocity studu samozřejmě proběhly, protože to viděli lidé, kteří jsou mi cizí a najednou mě znají z intimní stránky. Mám ale výhodu, že moje prarodiče jsou všichni v Rusku v Kazani, takže i kdyby v celé zemi byly na billboardech moje odhalená prsa, nedozví se to. No a s přítelem Markem se bavíme o všem otevřeně, na rovinu, nechodíme kolem horké kaše a netvrdíme si, jak je všechno super. Musím říct, že je můj velice konstruktivní kritik. Ale u tohohle filmu to bylo náročné, jelikož tehdy jsme spolu začínali chodit a najednou měl jít do kina na tohle. Tehdy jsem natáčela v Kolíně nad Rýnem, takže jsem odletěla a film mu připravila, ať se na něj koukne raději ještě před premiérou.
Teď váš přítel, režisér Marek Jarkovský, natáčel i hudební videoklip ke skladbě Krystaly od Paulieho Garanda. Vy jste si v něm zahrála rapperovu bývalou lásku. Nesvazovalo vás trošku, že za kamerou stál právě váš partner?
Vůbec. Cítila jsem se skvěle. Mně se totiž s Markem dobře pracuje. My už jsme spolu absolvovali několik focení a ze začátku jsem byla nervózní a všechno vnímala hodně citlivě, protože jsem si myslela, že všechny připomínky, které mi říká, myslí na mě, na Elizavetu, ale bylo to prostě na člověka, co stojí před foťákem nebo kamerou. Než jsme začali točit klip, přemýšlela jsem, jaké bude točit se svým přítelem video o tom, že jsem něčí holka. Ale ještě víc nás to s Markem spojilo. Myslím, že stejně to bral i Marek, protože ani mně nevadí, když on točí nebo fotí s polonahýma a krásnýma topmodelkama.
Jak jste se vlastně vůbec dostala ke spolupráci s Pauliem Garandem? Posloucháte rap?
Se Zeou a Pauliem jsme přátelé, takže všechno vyplynulo nějak přirozeně a ty dva natáčecí dny v Liberci proběhly skvěle. Ale dřív jsem rapová fanynka rozhodně nebyla, dopracovala jsem se k němu postupně. Hudba Paulieho Garanda mě baví a líbí se mi hlavně proto, že se jeho hudba hodně liší od zbytku scény a není plná klasických rapových klišé. Nemá to zapotřebí a je se sebou srovnaný. Proto si ho vážím. Celkově jsem si ale v klipu vždycky chtěla zahrát a přijde mi, že rozchodová tematika Krystalů je přesně to, co potřebuješ slyšet, když máš zlomené srdce, když se něco děje a ty hledáš podporu. Když jsem si pak pročítala komentáře pod videem, hodně lidí v nich psalo, jak si právě prochází trápením nebo rozchodem a přehrávají si písničku pořád dokola.
Hudební videoklipy jsou ale asi přeci jen jiná parketa než klasický film nebo divadlo. Byl to pro vás po herecké stránce velký rozdíl?
Byl i nebyl. Paulie chtěl, aby všechno bylo minimalistické, subtilní a hezký. Ale vyjadřovat pocity beze slov mi třeba vůbec nevadilo, protože když jsme natáčeli Stockholmský syndrom pro ČT, měla jsem roli Kláry, která je obětí únosu, vrací se do normálního života a dva díly jsem prakticky vůbec nemluvila. Ráda bych si třeba i zahrála ve filmu, kde by zaznělo minimum dialogů a byla by to vlastně taková cesta s hlavním hrdinou.
