Zlobivý kluk nebo rozmazlený fracek, kterému rodiče raději nechají předepsat prášky, než aby mu dali pár pohlavků. Tak nahlížela většinová společnost až donedávna na nositele ADHD. Teprve poslední dobou vstupuje do veřejného povědomí fakt, že ADHD mohou trpět i dospělé ženy.
Možná vás v dětství soustavně hubovali za bordel v pokojíčku, říkali vám, že jste zbrklá nebo že už zase „čumíte do blba“. Možná jste vyrostla s pocitem, že nejste správná holčička, protože stěžejní dívčí vlastností je schopnost neumazat si oblečení. Možná žijete s pocitem, že nejste dostatečně ženská, protože správná žena manželovi připomíná datum narozenin jeho rodičů, její psací stůl není zavalen vrstvami starých papírů, a když před domem hledá klíče, nemusí zuřivě vyházet na chodník celý obsah své tašky. Anebo stále platíte nějaká penále, pokuty a zpozdné.
Je také velmi pravděpodobné, že váš mozek bez přestání produkuje spoustu skvělých plánů a nápadů, které jen nadšeně nakousnete a takřka nikdy nedokončíte. A pokud nedej bože narazíte na věci, které vás nebaví a nezajímají, je vaše soustředění to tam.
Možná se snažíte ten přetrvávající chaos ve svém životě zkrotit pomocí digitálních i papírových kalendářů, budíků, alarmů, upozornění a seznamů, které by fungovaly, kdybyste ovšem byla schopna se jimi řídit. Možná jste prostě bordelářka, šmudla a bohyně chaosu. Anebo patříte k těm 225 tisícům lidí v Česku, kteří trpí ADHD. Jenom to v době vašeho dětství nikoho nenapadlo, protože jste byla dívka.
S ADHD se pojí řada mýtů. Jedním z nich je zažitý stereotyp zlobivého kluka, který vyrušuje ve škole, vykřikuje, aniž by se přihlásil, a pere se se spolužáky. Tím druhým je představa hlavně starší generace, že jde o další módní škatulku, do níž líní a příliš měkcí rodiče nechají strčit svoje děti, aby pro ně získali různé úlevy, místo aby jim dali pár pohlavků.
Pod taktovkou dopaminu
ADHD (zkratka anglického attention deficit hyperactivity disorder) je vrozená porucha pozornosti, která nemusí znamenat její nedostatek, ale spíše nedostatečnou regulaci. Pozornost se prostě zaměřuje jinam, než kam v tu chvíli potřebujeme.
Do jisté míry to známe všichni: při dlouhé nudné činnosti se nedokážeme soustředit a těkáme myslí jinde. Pak se naší pozornosti náhle zmocní algoritmus na Facebooku a na nějakou chvíli se propadneme králičí dírou klikání na další a další odkazy, až vůbec nevíme, co se děje okolo.
„Když máte dobrý den, je to jako pozorovat vlak, který kolem vás prosviští, zatímco se snažíte přečíst nápis na vagonu a rozpoznat tváře za okny,“ popsala své ADHD australská publicistka Noelle Faulkner. „Špatný den může vypadat tak, že na nástupišti přistane pták. Zvědavě vytáhnete telefon, vygooglíte si, že je to holub, a pohltí vás vír poznatků z ptačí říše. Zjistíte, že vajíčka kasuárů jsou světle zelená a že Alžběta II. se v roce 2008 písemně omluvila za chování své labutě. O pár receptů na pečené kuře později zjistíte, že váš vlak dávno odjel a stmívá se. Ponoříte se do temného mraku sebenenávisti za to, že jste promarnili další den. Už si ani nepamatujete, co to bylo za ptáka.“
K ADHD tedy stejně jako roztěkanost patří i její opak, tedy hyperfocus, ale i odkládání úkolů na poslední chvíli, impulzivita, zasněnost či rizikové chování. Za to všechno může nerovnoměrné hospodaření mozku s dopaminem, který je možná trochu mylně nazýván jedním z hormonů štěstí. Dopamin působí na centra odměn, dodává nám energii k dotahování úkolů, pohání nás kupředu, když ve výloze v obchodě zahlédneme zajímavé šaty, příjemně nás polechtá, když u svého příspěvku na Instagramu najdeme nový lajk nebo když nám pípne nová zpráva v messengeru. Uměle ho dodávají stimulační drogy, například kokain. Mozek trpící ADHD stále hledá podněty, které by mu chybějící dopamin dodaly.
Zlobivý kluk a roztěkaná dívka
Jak je možné, že u dívek zůstane v dětství ADHD často nerozpoznáno? Psycholožka Ellen Littman, autorka knihy Understanding Girls with ADHD, upozorňuje na to, že první klinické studie ADHD v sedmdesátých letech minulého století se dívkami vůbec nezabývaly. „Tyto studie vycházely z pozorování silně hyperaktivních chlapců, kteří se dostali do klinické péče. Na nich byla založena diagnostická kritéria, která nezohledňovala, že u dívek se ADHD může projevovat jinak.“ Do klinických studií byly zahrnuty až koncem devadesátých let a teprve roku 2002 vyšla první dlouhodobá studie věnovaná ADHD u děvčat.
Zatímco pro chlapecké ADHD je typická právě hyperaktivita a impulzivita, u dívek je to spíše dezorganizovanost, zapomnětlivost a introvertní naladění. Klidně přitom mohou mít dobré školní výsledky. I vývoj v čase bývá jiný: u chlapců ty nejsilnější projevy v pubertě mohou ustupovat, u dívek se ADHD v plné síle často projeví právě v dospívání nebo až na vysoké škole, kdy poprvé vypadnou ze života strukturovaného rodiči a každodenní školní docházkou. „Často se pak celé roky potýkají s úzkostmi, depresemi a pocity méněcennosti kvůli pocitu, že nedokážou ,fungovat‘. Stydí se za domnělou neschopnost a vyčítají si, že nejsou schopné dostát společenským očekáváním.“
Velmi negativně tu působí právě stereotypy ženských rolí, představa, že žena má být upravená, pečující, že má do světa kolem sebe vnášet láskyplný řád. Nikoho nepobouří, když zástupkyně něžného pohlaví není oslnivě inteligentní, vtipná a dynamická. Ale běda ženě, která je schopna začíst se do knížky vedle kuchyňské linky zavalené špinavým nádobím. U děvčat je porucha zkrátka velmi často jejich okolím, rodiči i jimi samými vnímána jako charakterová vada, které by se snadno mohly zbavit, jen kdyby se trochu snažily. Úsilí, které vynakládají, je přitom často extrémní. A jen díky němu se jim daří své příznaky dlouho maskovat.
Cesta za diagnózou
Získat správnou diagnózu může být pro ženu trpící ADHD problém i v dospělosti. Terapeut nebo psychiatr se totiž často zabývají jen druhotnými potížemi, které se s poruchou pojí, například úzkostí či depresí. Často se tak stává, že ženy si ADHD diagnostikují samy třeba na základě informací nalezených na sociálních sítích. „Netušila jsem, že mám ADHD, dokud jsem se nepřihlásila na TikTok,“ říká Emilie Leyes, která dnes sama šíří osvětu o tomto tématu. „Nikdy to nikoho nenapadlo, ve škole jsem měla dobré známky. Až díky videím na TikToku jsem zjistila, že mé příznaky se přesně shodují s ADHD.“ Právě na TikToku se objevují tisíce příspěvků k tomuto tématu, hashtag #adhd má kolem patnácti miliard zhlédnutí.
Odborníci ovšem varují, že přibližně polovina těchto příspěvků je značně zavádějících. Kanadský psychiatr Anthony Yeung se jimi zabýval ve speciální studii. „Zaznívaly v nich nesmysly typu: ‚Když jste na poradě duchem mimo, pravděpodobně máte ADHD‘ nebo ‚Když vás nebaví dělat domácí úkoly, máte ADHD‘.“ Přínos této platformy ovšem vidí v tom, že ADHD zbavuje stigmatu, přitahuje k tématu pozornost a vytváří komunitu lidí, kteří si vzájemně mohou poskytnout podporu.
Problém s diagnózou ADHD bývá v tom, že projevy poruchy jsou dosti nejednoznačné; nesoustředěnost, roztěkanost, impulzivita nebo neschopnost dotahovat úkoly se projevují i u zcela zdravých lidí. Aby šlo skutečně o ADHD, tyto příznaky by se měly objevovat od dětství: „Když se člověk ohlédne do své minulosti, měl by být schopen rozpoznat, že ho tyto potíže soustavně trápily po celý život,“ říká neurovědec Mark Bellgrove.
Kde se bere ADHD
Ti, kteří se diagnózy v dospělosti dočkají, prožívají především úlevu a zadostiučinění. Konečně jim někdo potvrdil, že nejsou líní, nezodpovědní, sobečtí a neschopní, ale že jejich mozek funguje trochu odlišně. Často se ale dostaví také lítost a žal nad minulostí, kterou mohli prožít lépe a bez neustálého sebezpochybňování.
Dospělí jsou často diagnostikováni společně se svými dětmi, které přivedou na vyšetření, a přitom zjistí, že i oni sami splňují kritéria ADHD. Porucha má totiž velmi vysokou míru dědičnosti, podle různých zdrojů 75 až 88 procent. Kromě genů může mít na vznik ADHD určitý vliv i průběh těhotenství, o tom však odborníci stále vedou spory. Podle některých z nich může vznik poruchy způsobit i stres, prožívaný matkou v těhotenství, jiní ale tuto teorii vyvracejí.
Důležité je, že diagnóza, ať už v jakémkoli věku, člověku otevírá možnost léčby, především prostřednictvím medikace. V Česku jsou léky na ADHD dostupné výhradně na lékařský předpis. Jde o stimulanty (Ritalin, Concerta), které dodávají chybějící dopamin, nebo atomoxetin, lék blízký antidepresivům, který kromě dopaminu působí i na stresový hormon noradrenalin (Strattera). Skrze diagnózu pak může člověk nahlédnout i pozitivní stránky ADHD: jeho nositelé bývají velmi kreativní, flexibilní, empatičtí a díky překážkám, které museli zdolávat, vynikají vysokou mírou odolnosti.
Nemoc, nebo odlišnost?
Fenomén ADHD je zajímavý i z hlediska společenské debaty, která u nás probíhá. V posledních letech jsme stále častěji svědky střetávání „starého“ světa, v němž se kladl důraz na výkon, tvrdost, výsledky, a světa „nového“, který dává větší prostor citlivosti, emocím, rozmanitosti. Vidíme to v debatě probíhající na mnoha vysokých školách, v ohromném nárůstu zájmu o duševní zdraví, v měnícím se přístupu k menšinám a genderovým rolím. Z pohledu jedněch je ADHD výmluvou pro nepořádek, chaos a nízkou výkonnost, očima těch druhých je to odlišnost, jež nás nemusí definovat. Ve světě, který by byl vstřícnější vůči rozmanitým nastavením lidské mysli, by ADHD možná vůbec nemuselo být vnímáno jako nemoc a lidé, jejichž mozek nerovnoměrně hospodaří s dopaminem, by nemuseli usilovat o diagnózu, protože okolí by jejich odlišnost nevnímalo jako selhání. Ale to je prozatím pouze sci-fi.
Týká se to i mě?
Následující otázky jsou vyňaty z dotazníku ASRS (ADHD Self-Report Scale), který se používá pro diagnostikování ADHD. Pacient se má zamyslet nad tím, jak často v posledních šesti měsících pociťoval následující příznaky:
→ Jak často vám dělá potíže dotáhnout do konce nějaký projekt, i když jeho nejobtížnější část jste už překonali?
→ Jak často zapomenete na domluvenou schůzku nebo nějakou povinnost?
→ Jak často vás to k nějaké činnosti táhne, jako by vás poháněl motor?
→ Jak často vám dělá problém soustředit se na to, co vám někdo říká, i když mluvíte mezi čtyřma očima?
→ Jak často ztrácíte nebo někam založíte věci každodenní potřeby?
→ Jak často opouštíte své místo na poradě, v kině nebo v jiné situaci, kde se předpokládá, že zůstanete sedět?
→ Jak často dokončujete věty za lidi, s nimiž hovoříte?
