Taky hledáte rovnovážný bod mezi hédonismem, seberozvojem a čirým lemplovstvím? Pak je možná na čase dopřát si největší luxus dneška – být aspoň na jeden den v týdnu úplně obyčejní.
Hlavně se nepřetrhněte
Jednoho dne začali všichni okolo mě běhat. Za nějaký čas k tomu přidali macerování se v ledové vodě a přes kurzy latté art, které velice pravděpodobně komentovali v plynné svahilštině, se stali proklatě progresivními bytostmi úplně ve všem svém konání. A ještě mi o tom neváhali obden referovat na sociálních sítích. Svět se stal místem do vteřiny naplněným dokonalými momenty prožitými v dokonalém těle za dokonalého západu slunce samozřejmě se značkou no filter umístěnou decentně kdesi v růžku. Dříve se lidé honili za služebním autem a mobilem v kapse fialového saka. Dnes si se stejnou vervou trhají šlachy při všeobecném seberozvoji a užívání si. V obou případech se slovo obyčejnost nachází až na konci slovníku sprostých slov. Děti netrávící odpoledne v kroužcích se považují za ztracené případy, dospělí bez koníčků a bohulibých aktivit všeho druhu za ztracence v matrixu televizních seriálů. Čučet jen tak někde na veřejnosti hodinu spokojeně do blba, určitě by vám nějaký aktivní spoluobčan zavolal záchranku s tím, že jste asi přebrali diazepamu.
Fantom jedinečnosti
Čest těm, kteří se věnují komunitnímu zahradničení nebo horským běhům jen z plezíru duše. Spousta z nás, autorku tohoto textu nevyjímaje, se ale honí za různorodými aktivitami s touhou přehlušit jimi problémy nebo nejistoty. A cítit se aspoň na chvilku výjimeční a silní v kramflecích. Ať už za to může syndrom FOMO nebo prostý fakt, že si chceme (a můžeme) opravdu hodně dopřát, honí nás tak naše vlastní zájmy od aktivity k aktivitě jak zajíce po poli. Jedna moje známá mi tuhle přiznala, že se díky svým volnočasovým aktivitám cítí vysoce vyhořelá. Není tomu divu, protože každý večer včetně víkendů navštěvuje výstavy, přednášky a divadelní představení v takovém objemu, že už není schopna popsat, co viděla včera. Natož v sobě nechat zkonzumované umění v tichosti doznít. Ale kdyby zůstala jeden večer doma a dívala se z okna na mraky, připadala by si jako někdo úplně obyčejný. A to ona přece není! Dnes je v kurzu být zajímavý, překonávat své hranice a krom občanského povolání být aspoň expertem na výživu nebo tkaní koberců. Všem nám je navíc odmala bůhvíproč vtloukáno do hlavy, jak jsme jedineční, ač je nutno kriticky přiznat, že devadesát pět procent členů naší lidské tlupy najednou opravdu nemůže být jedinečných. Pokud bychom přesto výjimeční rádi byli, ale (samozřejmě čirou náhodou) se tak zrovna necítíme, je zde spousta aktivit, které nám tento pocit mají navrátit. Můžeme stepovat, boxovat, zapsat se do Guinessovy knihy rekordů v počítání oveček v polovičním planku nebo celé týdny trénovat, abychom pak páskou pražského maratonu proběhli osmistí šedesátí čtvrtí s pocitem, že jsme konečně se svým životem něco pořádného udělali. Paradoxně nám to ale většinou klid do duše nevnese. A to ani v případě, když se poté přihlásíme na workshop civění na obzor z jógové podložky.
Svoboda obyčejnosti
Co naopak fungovat může, je hluboké přiznání, že i šedé peří je funkční a hezké. Být vědomě a hrdě obyčejný je totiž velice osvobozující pocit. Paradoxně v něm můžete najít sebehodnotu, protože i když si dopřáváte ten luxus, že zrovna nejste hlavním hrdinou v nějakém svém zhmotnělém dětském snu, nedělá to z vás druhořadého živočicha. Pořád máte svoji cenu, což mimo jiné znamená, že ji sobě ani ostatním nepotřebujete soustavně cpát pod nos. Tohle poznání (a taky zablokovaná plotýnka) mi dovolily v podobném duchu usednout na gauč, dát si větrník a zvolat „Líná kůže – holé štěstí!“. Zahodit tréninkový plán, přiznat si, že nemusím všechno stihnout, umět a vyzkoušet, a že je to v pořádku. Nenavádím tím nikoho k lenosti, jen k dobré míře věcí. Nikomu neprospěje pěstovat si bytnějící pozadí na třech metrech čtverečních mezi ledničkou a televizorem. Stejně tak nemá smysl honit své tělo každý den dvě hodiny po lese a pak další dvě hodiny řešit svůj výkon se svými přáteli, nepřáteli, trenérem a psychoterapeutem. Nicméně, správně dávkovaná chvíle nicnedělání může vést ke krásnému pocitu poznání, že není potřeba být jedinečný. Stačí jenom být. Být obyčejný a strávit úplně obyčejný den naplněný úplně obyčejnými věcmi. Bez aspirace na větší činy. Samozřejmě si na tohle téma můžete přečíst spoustu knížek. Určitě na toto téma vypisuje nějaký guru nebo kouč za tučný obolos speciální kurzzevlingu pro začátečníky i pokročilé. Nebýt obyčejná, založím na téma „pěstování obyčejnosti“ webové stránky, začnu dávat rozhovory a pořádat edukativní kurzy o tom, jak je super být obyčejná. Ale který obyčejností nasáklý lenoch by se tím zabýval?
