Téma, které se zvlášť poslední dobou objevuje leckde. Prý je kojení až moc, propaguje se příliš a především na úkor žen, které kojit nemohou. Příběhů o tom, kolik toho ženy obětovaly, vytrpěly a co vše udělaly, aby kojení fungovalo, ale nepovedlo se, nalezneme snad ještě víc.
Výzkumy hovoří jasně
Dvě části jedné ženy
K rozvoji umělého mléka došlo po druhé světové válce. Tehdy se také porody přestěhovaly z domova do nemocnic, čímž se razantně změnil přístup, jak se o ženy a děti při porodu a po něm pečovalo. Ženy v té době masivně odcházely pracovat nejen mimo domov, ale také do prostředí, kam neměly možnost vzít děti s sebou, například do továren. Právě porod a následně způsob, jakým si rodina vydělává na živobytí (a tedy i pracovní zařazení ženy), jsou ale faktory, které kojení ovlivňují zcela zásadně.
Na to, jak žena začne kojit, se ale neklade téměř žádný důraz. Propojení způsobu porodu, poporodního období u ženy a dítěte a začátek kojení, se zcela zanedbává. Přispívá k tomu i systém péče – ve chvíli, kdy se dítě narodí, spadá v nemocnici organizačně pod novorozenecké oddělení, přitom žena zůstává v péči gynekologicko-porodnického oddělení.
V šestinedělí se tak o jednu část těla ženy (o tu, která „rodila“) zajímají gynekolog/porodník a porodní asistentka (ale jen po dobu, kdy je v nemocnici), o druhou část, tu, která „kojí“, neonatolog, pediatr a dětská sestra. Na multioborové úrovni spolu tyto odbornosti velmi obtížně komunikují a často jsou překvapeny, jak na sebe navazují. Příkladem za všechny je údiv některých odborníků nad tím, že způsob, jakým je dítě vybaveno z porodních cest (tedy jak se s dítětem zachází, když se rodí, například jakým způsobem se mu tahá za hlavičku a oblast krku a ramen), má vliv na schopnost se dobře přisát.
Strategie touhy
Nemalý vliv na to, proč se nehledají způsoby, jak ženy v kojení podpořit, má samozřejmě i marketing. Mým oblíbeným je v tomto kontextu marketingový výzkum Strategie touhy Ernsta Dichtera ze šedesátých let minulého století, kde s velmi jasnou přesností popisuje, jak jednoduché je v lidech vyvolat touhou po tom mít, vlastnit a žít takovým způsobem, kterým prodejce chce. Stačí jen najít a následně zaplatit ty správné cesty.
I proto Světová zdravotnická organizace (WHO) vydala v roce 1981 Mezinárodní kodex marketingu náhrad mateřského mléka, kde jasně stanovuje podmínky, za kterých mohou být výrobky jako umělé mléko, dudlíky nebo lahvičky inzerovány a prodávány. Dnes se tento dokument často dezinterpretuje jako bič na ženy, které kojit nemohou. Původní znění Kodexu přitom vedlo především směrem k ochraně dětí krmených právě umělým mlékem a jeho současná verze je určitou formou kolektivní ochrany společnosti.
Jeden z nejznámějších medicínských časopisů, britský The Lancet, ve svém vydání věnovaném kojení připomíná, že „průmysl vyrábějící umělou mléčnou výživu po desetiletí využíval podloudné marketingové strategie stavějící na strachu a obavách rodičů, čímž se z krmení kojenců a malých dětí stal byznys, který každoročně generuje tržby ve výši přibližně 55 miliard dolarů.“ Přitom nejde jen o reklamu někde v televizi, ale také například o proplácení konzultací lékařům. Jak může matka, která se potýká s problémy při kojení, věřit, že dostane fungující rady od zdravotníků placených firmami vyrábějícími umělé mléko a lahvičky?
Škola lásky a intimity
Kojení se zcela běžně redukuje na způsob, jakým dítě dostává mateřské mléko. To je ale velmi jednoduchá zkratka. Kojení totiž především podporuje vztah, způsob komunikace. Nejen mezi dítětem a matkou, ale i mezi dítětem a okolím, a především pak formuje vztah dítěte k sobě samému. Učí dítě, že emoce, problémy, bolesti, strachy pomáhá zvládat vztah, bezpečí druhého. Pokud někoho máme velmi hluboce rádi, milujeme ho, jak s ním budujeme vztah? Kontaktem, péčí, intimitou, objetím.
Už někdy ve 20. letech minulého století se začaly objevovat knihy, které nabádaly rodiče, aby své děti příliš neobjímali, neukazovali jim svoji náklonnost a tím je nerozmazlili. U nás radila lékařka Klímová-Fügnerová v knize Naše dítě z roku 1964 matkám: „Vím, že to svádí, pláče-li dítě, pudově se k němu sehnout, zvednout je k sobě, přitisknout a houpavým pohybem znovu uspávat. Překonejte tento pud!“
Jednotlivci mluví o tom, že mají s rodiči dobrý vztah i přesto, že byli na umělém mléku, mezi lidmi se tradují zkušenosti, že děti na umělém mléku jsou zdravější než ty kojené a nebo že vidí různé děti vyrůstat pohromadě a způsob krmení mezi nimi nedělá rozdíl. To je jistě pravda. Z celospolečenského pohledu si ale dovolím konstatovat, že máme velké potíže s laskavostí mezi lidmi, s komunikací vlastních potřeb, zvládáním emocí, dlouhodobými vztahy nebo skutečnou intimitou.
Abych nebyla pochopena špatně, nemyslím si, že všechny ženy musí kojit, velmi ctím možnost volby. A taky si nemyslím, že všechny hrůzy světa zmizí s kojenými dětmi, ale jsem si jistá, že způsob, jakým se děti rodí, a tedy i jak se kojí, ovlivňuje to, jak v dospělosti žijí a jakou společnost a kulturu pomáhají tvořit.
Dává vám to smysl? Jestli ano, zkuste se zamyslet nad tím, čím byste mohli pomoci ženám, které kojí. Často stačí drobnost. Třeba, že jí u vás v restauraci nebo kavárně dáte automaticky sklenici vody zdarma nebo že kamarádce nekoupíte po porodu kytku a dárky pro dítě, jako všichni okolo, ale zaplatíte jí laktační poradenství.
