Většina českých škol stále neumožňuje dětem s handicapem výuku. Tedy vzdělávání s vrstevníky, budování přátelství a sebejistoty pro další osobní i profesní život. Jakoby jejich vedení stále hledalo argumenty, proč to nejde, namísto odpovědí na otázku, co možné je. Nechat studenta žadonit o přístup do školy je v 21. století naprosto nepřípustné.
Na českých školách jsou tisíce vážně tělesně znevýhodněných studentů. Většina z nich musí denně bojovat s překážkami, hledat alternativní řešení pohybu po škole, mít asistenta nebo neustále někoho žádat o pomoc. Pokud se do školy vůbec dostanou. Vedení škol ale téměř shodně tvrdí, že se stavebních překážek jde jen těžko zbavit. Převážně kvůli historii budov, stáří nebo poloze v památkové zóně, což brání rekonstrukcím. A nebo kvůli nedostatku peněz. Když už škola má zájem s problémem pracovat, musí sehnat opravdu nemalé finance. Dotace na opravy ale ve výsledku odcházejí převážně na běžné opravy škol.
Vedení často řeší situaci až ve chvíli, kdy se u nich handicapovaný člověk o studium uchází. Jenže handicapovaní studenti se většinou na školu bez výtahu a s hromadou schodů nehlásí. A tak začíná jízda v začarovaném kruhu, ze kterého se ve výsledku točí hlava a celý svět zase mladému člověku „jen“ toužícímu po vzdělání a normálním životu.
Mia a její případ mohou pomoct ostatním dětem
„Jmenuji se Jindra Landová a rozhodla jsem se něco dělat s tím, že v okolí našeho bydliště není žádná škola zcela bezbariérová. Mám dceru Miu, která má diagnostikovanou svalovou dystrofii. Je to holka jako kterákoliv jiná, jen má slabé svaly a jezdí na vozíku. Nebo ,elektrické káře‘, to zní víc cool,“ usmívá se Linda. „Proto, aby se mohla podívat do své spádové školy, jsme museli povolat komando nosičů,“ dodává v úvodu textu na dárcovské platformě Znesnáze Jindra Landová, která se tématu bariérovosti českých škol věnuje i na svém blogu Obyčejná máma. „Posledních 30 let se v České republice nějak zapomnělo na to, že děti s hendikepem už se nezavírají do ústavů, ale jsou součástí běžné populace,“ dodává.
Odhad na vybudování protipožárního výtahu na míru je 3 000 000 Kč
Mia má sice nemocné tělo, její hlava je ale ve skvělé kondici. Mia chce pracovat a hlavou se živit. Chce být platným členem společnosti. Ale systém jí v tom brání.
„Možná vás to překvapí, ale věřte, že pro děti na vozíku je velmi náročné, někdy až takřka nemožné, najít bezbariérovou školu. Tyto děti jsou velmi často chytré, empatické, ohleduplné, ale vypadávají ze školského systému, kam bezesporu patří jako kterékoliv jiné dítě. Moje dcera chodí na super základní školu, která má bohužel jen první stupeň. Příští školní rok musí přestoupit do jiné ZŠ. Naše spádová škola ji moc ráda přijme, už se na ni těší, ale bohužel se jedná o školu zcela bariérovou a na výtah nejsou peníze. Při našem nabitém programu, kdy kromě školy musíme zvládat ještě všechny možné terapie a návštěvy lékařů, bychom moc rádi, aby naše dcera chodila do spádové školy. Co ale dělat, když na výtah, to nejudržitelnější, nejefektivnější a zároveň nejpraktičtější řešení, nemá zřizovatel peníze? Řekli jsme si, že zkusíme oslovit veřejnost. Pomozme příběhem Miy i dalším dětem s pohybovým omezením, ať nemusí žadonit o pomoc před branami škol nebo dokonce odejít s nepořízenou. Výtahy přeci slouží všem. Mluvme o této problematice i s politiky. Je vizitkou každého státu, jak se stará o své nejzranitelnější občany,“ vyzývá starostlivá máma, která je zakladatelkou organizace Obyčejný život, v níž se tomuto tématu věnuje.
Ve vzdělání nebrání tělesný handicap, ale schody
Rodina Miy přizpůsobila život její diagnóze. Dělají maximum pro to, aby měla stejné možnosti studia jako kterékoliv jiné dítě. Tlak veřejnosti v této problematice je bohužel stále velmi malý.
„Podle některých údajů je v ČR 40 % škol bezbariérových. Jenže naše zkušenost je taková, že ne vše, co se za bezbariérové považuje, bezbariérové skutečně je,“ vysvětluje Jindra.
„Budeme moc vděční, podpoříte-li naši sbírku. Můžeme tak společně odstartovat velkou změnu, která pomůže bourat další bariéry a dětem, jako je Mia, být právoplatnými členy společnosti. Mie sice neslouží svaly, ale je to chytrá holka. Je inspirací pro mnoho lidí, za svůj krátký život už toho dokázala zvládnout neskutečně moc. Je nositelkou světla, které rozzáří každý kolektiv. Jediné, co jí aktuálně brání zářit, jsou schody. A platit komando nosičů každý den asi nezvládneme. Výtah je přeci jenom praktičtější,“ uzavírá máma s vírou, že takto aktivita pomůže nejen její dceři, ale i dalším dětem s touhou se vzdělávat a být nablízku svým vrstevníkům. Asi není nutné mít u každé školy vytuněné hřiště a uvnitř provotřídní vybavení a technologie, když pořád existují děti, které se dovnitř za ostatními nedostanou.
