Míša a David, které si vzala z kojeneckého ústavu, jsou důkazem toho, že i děti s Downovým syndromem můžou být úspěšné a šťastné. Míša je sportovní hvězdou, Davida čeká role ve filmu s Aňou Geislerovou. Co s nimi ale bude, až jim bude osmnáct a pěstounská péče skončí? Ivana udělá maximum pro to, aby neskončili v ústavu, a my všichni jí s tím můžeme pomoci.
„Když jsme byli na dovolené v chatkách, byly tam i holky z dětského domova. Bylo jim kolem 12 let. Chodily za námi a chtěly vozit v kočárku naše miminko. Kdykoli měly volnou chvilku, už byly u nás, a mně poprvé došlo, že jsou mezi námi děti bez rodičů. Děti, které jsou nechtěné. O pár let později se do našeho sousedství přistěhovala rodina s dětmi, dvouletou holčičku měli čerstvě v pěstounské péči. Začala jsem si pokládat otázku, co nám brání v tom, abychom do své rodiny přijali i my opuštěné dítě. Když dám stranou strach a obavy, žádný důvod, který tomu brání, jsem nenašla.“ I tak může začít příběh tří lidských životů, kterému teď můžete na Znesnáze21 pomoci k happyendu.
Chtěli jsme dát šanci handicapovanému dítěti
„Jako matky se mě začalo bytostně dotýkat, že jsou mezi námi děti, které končí za branou kojeneckého ústavu nebo dětského domova, a přitom v naší rodině je ,volná kapacita‘. Otázka ,Proč ne ty?‘ byla všudypřítomná,“ vzpomíná na rozhodnutí vzít si dítě do pěstounské péče Ivana Součková, kterou manžel od začátku podporoval a o všem se rozhodovali společně. Přijmout postižené dítě, konkrétně dítě s Downovým syndromem, byl záměr. „Doma jsme měli tři zdravé biologické děti a chtěli jsme dát šanci dítěti, které je handicapované,“ vysvětluje Ivana. „Několik let jsem pracovala v ústavu sociální péče, kde žily mentálně retardované ženy a dívky. Lidé s Downovým syndromem mě něčím přitahovali.“
V rámci přípravy na pěstounství navštívili Součkovi kojenecký ústav v Praze. Tam potkali tehdy roční holčičku s Downovým syndromem – Michalku. Když za několik měsíců přípravu dokončili, do téhož ústavu doputoval tříměsíční Davídek se stejným postižením. „Táhlo mě to k němu, byl tak malinký a osamocený. Nakonec se to podařilo a 8. ledna 2008 jsme si ho s manželem odváželi k nám domů. Na tu holčičku jsem však nezapomněla. Věděla jsem, že ve třech letech z kojeneckého ústavu poputuje někam do ústavu sociální péče a zavřou se za ní dveře. Můj rozum šel stranou a o rok a měsíc později, v únoru 2009, jsme si domů přivezli i Michalku,“ vzpomíná Ivana, dnes už pěstounská maminka svou šikovných teenagerů, pro které se snaží najít důstojný a láskyplný společný domov na zbytek jejich života.
První dva měsíce se mi chtělo utéct
Součkovi vůbec netušili, do čeho jdou, což zpětně hodnotili jako dobré. Zkušenost s Michalkou byla naprosto opačná než s Davídkem. Domů si přivezli 2,5letou holčičku, která lezla po čtyřech, neuměla chodit, měla pleny a jediné slovo, které uměla vyslovit, bylo auto. Ústav bylo to jediné, co znala, a z rodiny byla naprosto vyděšená. Svým chováním si znepřátelila jejich biologické děti, které nebyly na její projevy připraveny.
„Prožili jsme s ní naprosto šílený první měsíc, kdy celé dny křičela, kývala se a okusovala si palec až do krve. Vůbec se na nás nechtěla dívat a zle se mračila. Byly chvíle, kdy se mi chtělo utéct, byly chvíle, kdy jsme pochybovali, že to zvládneme. Ráno jsem se děsila, jak přežiji celý den,“ říká s upřímností Ivana, která měla tou dobou osmiletou Anežku, šestiletého Hynka a čtyřletou Bohdanku. Davídkovi byl jeden rok. Každý rodič si umí představit, jak náročná by byla péče o pět dětí v tomto věku i bez jakýchkoli podobných komplikací. Ivana, které bylo tehdy 44 let, to ale ustála a dodnes je za to velmi šťastná. „Manžel byl celý den v práci, bylo to naprosto šílené období. Ale asi po dvou měsících se to začalo otáčet a Michalka už se tolik nemračila. Stávala se z ní milá holčička.“
Děti s Downovým syndromem mohou dokázat velké věci, když jsou milované
Většina matek v těhotenství řeší čekání na výsledky testů, jestli jejich plod nemá Downům syndrom, s obavou a nejistotou. Je to možná jedna z nejnáročnějších částí požehnaného období. Ivana věděla, že ať výsledky dopadnou jakkoli, dítě si nechá, ve všech třech případech. Rodiče Michalky i rodiče Davida ale rozhodnutí osudu nepřijali. Rodičovských povinnosti se zřekli záhy po jejich narození, o děti se nezajímají a nejsou s nimi v žádném kontaktu.
„Mám tři biologické děti, nejstarší Anežce je dnes 22 let, Hynkovi 20 a Bohdance 18. Anežka studuje na vysoké škole obor fyzioterapie, Hynek už pracuje, vystudoval střední gastronomickou školu a Bohdanka bude letos maturovat, studuje grafický design a hlásí se na UMPRUM, obor písmo a typografie. Řekla bych, že nejblíže má k Michalce a Davidovi nejstarší Anežka. Vymýšlí pro ně různé hry, a dokonce s nimi podnikla několikadenní putování se spaním pod stanem,“ vypráví Ivana. „Mám teď za sebou dva nejhorší roky života. Rozváděla jsem se po 23 letech manželství s mužem, kterého jsem znala 30 let. Dohání teď vše, o co přišel s námi. Odešel v době, kdy jsem to nejméně čekala. Dal přednost mladší ženě ve chvíli, kdy děti začínají vylétávat z hnízda a nastává období, kdy mají manželé opět více času jeden na druhého.“ Jako u mnoha jiných párů ani u Součkových na toto období bohužel nedošlo. Ale Ivanu v její další cestě posiluje plán, který může i díky vaší pomoci dotáhnout do zdárného cíle.
Hlavně ne do ústavu
Ivana žije v domě své bývalé tchýně, kde jsou teď pouhými nájemníky. Jejím snem je vybudovat pro ně trvalý domov, kde bude dost místa a prostoru pro Michalku a Davida. Místo, odkud je nikdo nebude chtít vystěhovat a kde budou šťastní. Pěstounská péče oběma končí v 18 letech. A i když jsou to úžasně šikovné děti, fungovat bez podpory v běžné společnosti nedokáží. Ústavní péče nepřipadá v úvahu a čekání na chráněné bydlení bývá nekonečné. Proto se Ivana a rozhodla vybudovat jim chráněné bydlení vlastní. Tak, aby si byli nablízku. K tomu ale potřebuje nemalé peníze. Alespoň část nákladů by potřebovala pokrýt z finančních darů, o které žádá veřejnost prostřednictvím sbírky na dárcovské platformě Znesnáze21.
„Mým cílem je zrekonstruovat starý dům, vlastně část, kde bývala bednářská dílna mého dědy. Je to 50 m2 v přízemí a stejná rozloha v podkroví. V přízemí bude velká obývací kuchyň, příslušenství a moje ložnice, v podkroví bude pokoj pro Davida, pokoj pro Michalku, obývací kuchyň a příslušenství,“ prozrazuje své plány a sny pěstounská máma Ivana. Bude potřeba zbourat garáž a několik kůlen, vybudovat nový vjezd a natáhnout vodu z obecního vodovodu, dále oplotit pozemek, který bude prodávat, aby mohla rekonstrukci financovat. Sbírka by měla pokrýt projektovou dokumentaci, kterou zpracovává architektka. Samotná rekonstrukce vyjde na několik milionů korun. Bude potřeba objekt zateplit, udělat celé nové topení, rozvody vody, kompletně vyměnit okna, vybudovat schody a udělat úplně celé podkroví.
Nelitovala jsem je, ale přijímala je takové, jací jsou
Ivana je typická ženská do nepohody. Při rozhovoru s ní máte pocit, že dokáže úplně všechno, když se rozhodne. Vystudovala Přírodovědeckou fakultu UK, obor všeobecná biologie a rostlinná genetika. Záhy ale pochopila, že se ve výběru profese pořádně sekla a že se na práci vědecké pracovnice ve výzkumném ústavu vlastně vůbec nehodí. Dnes už ví, že měla jít studovat speciální pedagogiku, ale naštěstí se k tomu, pro co má vlohy, přes mnohé odbočky a slepé uličky dostala a je za to moc vděčná.
„Můj názor je, že ve vztahu k postiženým lidem je na prvním místě váš opravdový zájem o ně, a pak teprve vzdělání. Mě to k lidem s Downovým syndromem prostě táhlo, zajímali mne. Nelitovala jsem je a vlastně jsem je přijímala takové, jací jsou. Možná jim tak trochu ,závidím‘ tu jejich dětskou duši. Když jim vytvoříme podmínky a někam je nasměrujeme, mohou žít kvalitní a šťastný život.“
Ivana říká, že péče o dítě s Downovým syndromem je podobná jako péče o každé jiné dítě, jenom u nich vše trvá mnohem déle. Později chodí, později mluví a často špatně, nikdy duševně úplně nedospějí. Zůstávají dětmi v dospělém těle. Asi až na výjimky nejsou úplně samostatní a potřebují pomoc a dohled dospělé osoby. Míša a David měli obrovské štěstí, že se dostali do této rodiny. Zajistila jim kromě široké náruče také možnost sportovního vyžití na úrovni, které jim dává radost, sebevědomí i zdraví. Ačkoli se děti s Downovým syndromem často potýkají se sníženým svalovým tonusem, David a Michalka mají vypracované postavy a úžasné sportovní výsledky.
Úspěšní sportovci i budoucí superstar filmu
„Je to tak, mají nezvykle krásné postavy. Chce to hodně pohybu a trochu menší porce. Zpočátku jsem na to dost dbala, ale teď, když mají tolik pohybu (2x týdně trénink) už je téměř neomezuji. David má svůj vzor v Hynkovi, který hrál aktivně fotbal, a Michalka má vzor v Anežce, která dělala lehkou atletiku,“ zmiňuje radost ze sportovních aktivit svých pěti dětí Ivana Součková. Reprezentují Českou republiku třeba na Mistrovství světa v atletice sportovců s Downovým syndromem, kde Michalka získala stříbrnou medaili ve štafetě a bronz v atletickém trojboji. David skončil těsně pod stupni vítězů ve skoku dalekém a v hodu oštěpem.
Oba se věnují navíc i malování, hře na hudební nástroje a David byl dokonce čerstvě obsazený do hlavní role v připravovaném celovečerním filmu Karavan, kde bude hrát chlapce s autismem a mentálním postižením – syna Ani Geislerové. Zdá se, že o Davidovi ještě hodně uslyšíme. Protože připravovaný film dostal šanci na festivalu v Cannes, kde režisérka Zuzana Kirchnerová vyhrála v projektu Cinéfondation – L´Atelier. Ten upozorňuje filmové profesionály na slibné látky a tvůrcům dává šanci na mezinárodní distribuci. Road movie Karavan o cestě matky a handicapovaného syna napříč Itálií za ztracenou svobodou a štěstím je inspirována režisérčinou osobní zkušeností.
O výjimečnosti Davida mluví i česká herečka a jeho filmová máma Aňa Geislerová. Ačkoliv mají za sebou zatím jen jediné setkání, už ví, že bude hvězdou filmu: „Setkání s Davidem bylo okouzlující. A můžu s klidem prohlásit, jako jeho filmová matka, ten kluk je po mně! Je spontánní, dominantní, radostnej a hrozně soutěživej. Navíc velmi kontaktní, takže mám pocit, jako bychom spolu strávili mnohem víc času. Potkala jsem i jeho maminku. A chovám k ní velký obdiv, a to nejen pro ten fakt, že si děti osvojila, ale i to, jak úžasně je vedla a vychovala. Moc ráda bych jim na jejich cestě pomohla. Davida si tento rok velmi užiju a už teď je mi jasný, kdo bude hlavní hvězdou filmu.“
Podpora státu se velice zlepšila
Na podporu ze strany státu si Ivana Součková nestěžuje. Za patnáct let v roli pěstounky zažila už hodně legislativních a sociálních změn, ale jak říká, jsou rozhodně k lepšímu. Od počátečních opravdu symbolických částek až po současnou zvláštní odměnu pěstouna. Vzhledem k tomu, že pečuje o dvě postižené děti ve III. stupni závislosti, jde o plat s odvody na zdravotní a sociální pojištění odpovídající průměrné mzdě v ČR. Na obě děti pobírá také příspěvek na péči ve III. stupni závislosti, který si ovšem musela těžce vybojovat. Pokrýt životní potřeby dětí tak dnes bez problémů zvládá.
Velmi si chválí i pomoc jejich doprovázející organizace Rozum a cit, která je mimochodem také zakladatelem sbírky na dárcovské platformě Znesnáze21: „Nemohu si naše klíčové pracovnice vynachválit, a to se u nás za tu dobu vystřídaly už čtyři. Když byl nějaký problém s dětmi nebo s úřady, vždycky stály za mnou a snažily se pomoci.“
Stejně přívětivě jako Ivana mluví o spolupráci Silvie Horká ze spolku Rozum a cit, který aktuálně doprovází 250 pěstounských rodin, z toho dvanáct s různě závažnými formami zdravotního znevýhodnění. „Na příběh Míši a Davida upozornila jejich klíčová pracovnice už před nějakou dobou. Mluvila o tom, že je neskutečné, jak jsou obě děti úspěšné a šikovné, a to jsme ještě zdaleka nevěděli o jejich sportovní či filmové kariéře. S kolegy jsme často vedli diskuse o obou dětech a obdivovali, co paní Součková dokázala a jak obě děti výrazně vynikají i přes to, že nejsou biologičtí sourozenci. Rozum a cit je pouze garantem sbírky, paní Součková vše ostatní zajišťuje a organizuje sama, takže to je opravdu to nejmenší, co jsme mohli udělat.“
Bylo to s ohledem na můj věk fyzicky náročné, ale mentálně to přišlo v ten správný čas
Zatímco Michalka je šestnáctiletá usměvavá slečna, s Davidem si maminka občas trochu „užije“. Patnáctiletý teenager má svou hlavu a spoustu energie pro kutění: „Když něco hledáte, nikdy to není na svém místě,“ směje se pěstounská máma Ivana. Michalka s Davidem se mají moc rádi a jejich soužití je podle Ivany srovnatelné se soužitím partnerů cca po 30 letech vztahu: „Neustále se o něco přou, neustále se spolu o něčem dohadují. Miluji na nich tu jejich vnitřní čistotu a nezáludnost, to, že se radují z úplných maličkostí a smějí se úplným blbostem. Spokojí se s málem, nejsou vůbec nároční. Často společně chodíme na procházky s naším čtyřletým psem, kterého oba milují. Když jsme si tenkrát Davida přivezli, bylo mi 43 let, když jsme si přivezli Michalku, bylo mi 44. Největší nápor jsem zažívala mezi 40. a 50. rokem svého života. Někdy jsem si říkala, být mladší, zvládla bych to lépe. Teď zpětně to hodnotím tak, že bych to zvládla lépe fyzicky, ale potřebovala jsem k tomu dozrát, a to u mne nastalo až po té čtyřicítce. Jsem moc ráda, že je mám.“
Znesnáze21 je nezisková dárcovská on-line platforma, která umožňuje založení charitativní sbírky snadno a rychle. Tato platforma byla vytvořena v lednu 2020 Nadačním fondem pomoci. Pokud i vy chcete pomáhat potřebným, podpořte některý z projektů či sbírek na stránkách Znesnaze21. Nebo dokonce máte někoho ve svém okolí, kdo potřebuje pomocnou ruku? Založte sbírku pro sebe nebo své známé ještě dnes. Vše potřebné naleznete na webu Znesnaze21.cz.
