Před deseti lety na ni bývalý přítel zaútočil kyselinou. Ztratila zrak a původní obličej, ale svůj život našla. Martina Izingová v roce 2018 spoluzaložila projekt Burn Fighters a za pomoc popáleným a práci se seniory získala o dva roky později Cenu Olgy Havlové. Vdala se a loni v červnu přivedla na svět syna Matyáše. Posledních osm let Martinina života zachycuje dokument Jarmily Štukové Moje nová tvář, který přišel loni do kin. Česká televize ho v premiéře uvede 30. dubna.
Nejhorší to bylo na začátku, protože jsem z ničeho nic přišla o zrak, řešila popáleniny, pořád jsem byla v nemocnici a vůbec jsem si nedovedla představit, jak budu žít.
Druhá těžká etapa paradoxně přišla, když jsem se po půl roce vrátila z nemocnice domů a byla odkázaná na pomoc rodičů. Byla jsem zavřená ve svém pokoji, nic jsem neviděla a jedinou náplní mého celého dne bylo léčit se. To vám ale nezabere 24 hodin denně, takže jsem nevěděla, co se sebou mám dělat. Postupně jsem se ale naučila pracovat s telefonem, začala chodit na počítačový kurz i na němčinu. Našla jsem si náplň práce a to mi pomohlo se z toho nezbláznit.
Bez hořkosti
Můj psychický stav se hodně proměňoval. V prvních dnech po útoku jsem moc nechápala, co se vlastně stalo, a byla jsem hrozně utlumená léky. Řešila jsem operace, transplantace a ztrátu zraku, takže na nějaký vztek nebo myšlenky na pomstu nebyl prostor. Spíš jsem cítila velké zklamání, že člověk, se kterým jsem byla dva roky, byl schopen něco takového provést.
Postupně se to ve mně překlopilo do stavu, že mu nechci dávat svůj vnitřní prostor ani prostřednictvím nějaké emoce, protože si to prostě nezaslouží. Kdybych celou dobu žila v nenávisti, nebylo by to dobře. Deset let jsem poctivě chodila na terapii a myslím, že i díky tomu nejsem zahořklá. Už žiju úplně jiný život, není to moje téma a jsem ráda, že to tak je.
Viděli ve mně senzaci
Vývojem prošla i moje komunikace s médii. Na začátku pro mě bylo psychicky náročné o útoku mluvit, přemýšlet, co se vlastně stalo. Musela jsem chodit k psychiatrovi, nějakou dobu jsem brala antidepresiva, abych se z toho nezbláznila, a v ten moment mi od médií přišlo necitlivé, že mají potřebu mě kontaktovat. V mém příběhu viděli hlavně senzaci.
Jediná novinářka, se kterou jsem se sešla, byla Jarmila Štuková. Ta tehdy natáčela o kyselinových útocích v Indii. Pocitově jsme si sedly a řekly si, že bychom spolu třeba do budoucna mohly něco vymyslet. Pak přišel nápad, že začne natáčet můj postupný návrat do života. V té době jsem se rozhodla udělat si masérský kurz a ji zajímalo, jak budu postupovat. Na začátku jsme vůbec nevěděly, kam se naše natáčení dostane, kam se posunu já a jestli to zvládnu. Bylo to hodně spontánní.
Rozhovory jsem začala dávat až poté, co jsem dostala Cenu Olgy Havlové. Prostřednictvím médií jsem lidem mohla říct nejen to, že jsem byla politá kyselinou a přišla o zrak, ale především to, jak jsem se s tím vypořádala a jakou práci dělám. Potřebovala jsem, aby se vědělo o projektu Burn Fighters. Je nám líto, že když se někomu stane popáleninový úraz, často se o nás nedozví a je na tu těžkou situaci sám.
Když jsme s Burn Fighters začínali, nejdůležitějším cílem bylo pomoci popáleným. Motivovat je našimi příběhy a ukázat jim, že i když se stane takový úraz, život tím nekončí. Poslední dobou se ale více zaměřujeme na prevenci, ve které vidíme veliký smysl. Říkáme, že když už se někomu popáleninový úraz stane, pomůžeme mu, ale naším cílem je, aby se nikdo další nestal jedním z nás. Protože sami moc dobře víme, jak je to těžké. Preventivní besedy pořádáme především pro základní školy. Vyprávíme dětem naše příběhy, ukazujeme jim fotky z nemocnice, protože to na ně nejvíc působí. Máme krásné ohlasy.
Nová tvář, nový život
Mnoho lidí mi říká, že jim připadám krásná. Že už moje jizvy nevnímají. Že dřív jsem na ně nepůsobila tak příjemným dojmem jako teď. A i když mám někdy problém jim věřit, samozřejmě mě to moc těší. Já jsem každopádně sama se sebou spokojenější. Postupně jsem našla svou vnitřní krásu a připadám si hezčí než před útokem. Ale trvalo mi to roky a musela jsem sama se sebou udělat spoustu práce. V tomto směru mi útok vlastně trochu pomohl.
S příchodem Matyáška se změnilo všechno. Neměli jsme k němu úplně snadnou cestu, takže jsem vděčná, že máme krásné zdravé miminko. Moje jediná práce teď je být s ním a věnovat se mu. Je to samozřejmě náročné, ale možná jsem čekala, že to pro mě z hlediska handicapu bude ještě těžší. Kojení, přebalování, hraní nebo oblékání není nic, co bych nezvládla. Jsem zvědavá, až začne běhat a já budu běhat za ním.
Naštěstí dnes existuje celá řada pomůcek a vychytávek pro nevidomé rodiče. Mám kamarádky, které také nevidí a mají děti, takže se na ně vždycky můžu obrátit s prosbou o radu. Stará se samozřejmě i manžel, a pokud potřebuju, pomáhá mi i moje rodina.
Poslechnout si film
Byla jsem zvědavá, jaké bude mít dokument Moje nová tvář ohlasy. Říkali jsme si, že by byla škoda, kdybych si ho já, nebo třeba moji přátelé, kteří také nevidí, nemohli poslechnout, takže má speciální audiostopu pro nevidomé, což už se běžně k pořadům dělá. Když je ve filmu nějaká tichá scéna, tak člověk, který audiodeskripci namlouvá, situaci popíše. Respektive všechno, co nemůžete vydedukovat podle zvuků, z kontextu nebo dialogu.
Přála bych si, aby se díky dokumentu o Burn Fighters dozvědělo co nejvíc lidí, kterým bychom mohli být nápomocní. A také bych ráda mým příběhem lidem víc přiblížila život bez zraku.
